Imprese z Arménie

Mám tam jít znovu? Říkám si před domem galerie lidových řemesel v Jerevanu. Je horké léto. Už jsem tu kdysi byl při první cestě. Jdu dovnitř.  Chcete průvodce v angličtině? Ano, chci. (Kdysi jsem tu byl bez průvodce). Přidělí mi krásnou a milou Astghik [Aštrik]. Což znamená Hvězda (= to, co my rozumíme Venuší.)  Astghik miluje koberce. Specializuje se na ně.  Vysvětluje mi jejich tajemství. Který symbol znamená hada, který draka. Rodiny si je tkaly samy. Rozšířily se z Arcachu do celého světa, často někde pak považovány za muslimské.   Jsou to poklady sloužící k dekoraci a ochraně.  Zobrazují řád světa (čtverec), věčný koloběh života (hákový kříž), strom života (genetické propojení všech rodin do dávných časů), ochranné draky, orly a hady.  Domácí výrobky do kuchyně, vyřezávané mandaly jsou plné kosmogonie, jemné růžicové geometrie, něco na způsob kabaly tepané, žíhané a řezané do dřeva a do kovu, po nocích do nejmenších detailů, malé rodinné poklady, v nic...

V lázních Jermuk (odkud pochází ta nejlahodnější minerálka v Arménii), vyklopil autobus vykulené vesničánky ze vzdálených vesnic.  Děti měli oči navrch hlavy a kulily je do 360 stupňů. Měli ma sobě jakési režné oděvy, jakoby ste našli doma u babičky, ale takové měli i děti a mládež. Působilo to roztomile. Vyzařovala z nich naprostá důvěřovat a dobrota. Že byste jim dali jablíčko.  Oni jsou z jiného věku. Jsou strašně dojemní. I rysy tváří jakoby z jiného střihu a barev.  Něco, co připomíná starořecké vesničany - horaly, co někde ještě v ústraní přežili do současnosti. Anebo svět Boženy Němcové. Nevím jak ale vyjádřit to hlavní, co mě na nich dojímalo. Jakási arménská esence, která je všude rozstříknuta po kapkách, ale v nich bydlí ještě celá. Neumím to chytit do slov. V Jerevanu už jsou lidé docela jiní. Evropští, pozlacení.  Příměr. V pravěkých malbách by to byla rumělka. Jiná barva (než z naší palety), ale ta základní. Kterou musíte rozmělnit mezi prsty a přivonět....

An Armenian woman is a treasure above all treasures. I have no words for this miracle. The magic of the whole country sleeps in her. All the mountains, rivers, plains, forests, fields, orchards - all what is fruitfull - is also somehow in the every armenian woman; every woman is the very spirit of this land.  She is like a doe. Wild in the sense that she cannot be broken or catched in a cage; if you try, you will fail. You have to take her whole as she is. You must accept her wildness. She remains wild; even if she prepares you food. At the same time, she is loyal to her tradition, her country, her mother and her father. She is rooted in the land and her ancestors, she leans on them. This gives her peace of mind. She is wild and calm. Her stream is coming from very old times, but her eyes are fresh and big. They remember the dawn of Babylon with its banqueting halls and all the tricks and games of the court. It was just a kindergarten for her. She gets all the wisdom from her mothe...

Martyros Sarian: U studny, horký den (1908) * Arménská žena je poklad nad poklady. Nemám slov pro ten zázrak. V ní spí kouzlo celé země.  Všechny hory, řeky, pláně, lesy, pole, sady, to vše plodící, je nějak každou ženou; každá žena je duchem této krajiny. Sama Gaia tu cosi hlídá; cosi krystalického a původního.  Ona je jako srnka. Divoká v tom smyslu, že ji nelze zlomit; pokusís-li se o to, zničíš ji, buď je to plně ona ve své původnosti; anebo, pokud se pokusíš ji zlomit, zničíš ji a její duch odejde. Už by to nebyla ona. Musíš ji vzít celou, jak je. Ona zůstává divoká; i když sklízí obilí.  Přitom je věrná tradici, zemi, matce a otci. Té šlépěji nekonečna směrem dozadu. Je vrostlá do země a svých předků, opírá se o ně.  To ji dává klid.  Je divoká i klidná. Koření v dávnověku a její oči jsou svěží a velké. Pamatují úsvit Sumeru s jeho hodovními síněmi a všemi dvorskými intrikami a etiketou. To byla pro ni mateřská školka. To všechno saje s mateřským mlékem. D...

Letošní loučení s Arménií je pro mě těžké. Strávil jsem zde tři týdny, protože me zde skolil kovid a nemohl jsem se dostat do Prahy podle plánu. Musel jsem 10 dní strávit na izolaci na hotelovém pokoji. Odlétám z této země po třetí.  Strávil jsem zde už celkem 7 týdnů.  Můj pohled na tu zemi se mění a měním se i já sám. Jedno ale zůstává. V jakkoli těžké situaci se tu člověk ocitne, stále potkává dobré, od srdce dobré lidi, kteří svou zemi milují a když projevíte jen kousek podobné lásky nebo zájmu o jejich zemi, otevřou vám srdce do kořán, jako kdyby nežili pro nic jiného než pro svou zemi. Jsou do ní vrostlí zcela upřímně a bezelstně jako malé děti, jako hříbky do mechu. A já nemohu sám nyní říci, kde jsem v tom všem já sám. Ztratil jsem se v lese, v kterém jsem se současně našel. Už nevidím jen to hezké, to z plakátu, tu špičku ledovce zalitou světlem. Vidím propletenou nekonečně složitou půdu lesa se zakroucenými kořeny. Vnitřní rozpory. Ke každému ano další ne. Už nemohu ...

V noci jsme překročili zasněžené horské průsmyky a dorazili do nejjižnějšího města Arménie: Meghri. Ze zahrad tu koukají granátová jablka a kaki. Přes řeku Arax jste už v dávné Persii. Cítím to na první vteřinu, onu atmosféru ve vzduchu; já vím hned, kde jsem. Proč Meghri? Před pár dny se probudím v Jerevanu a první myšlenka při probuzení: "megri". Co to je megri? Dávám do googlu. Aha, město tam na jihu. Tak tam teda pojedu. Nebudu oponovat svému nevědomí.  Ví dobře, co já nevím.  Bydlíme u rodiny, po stěnách orientální koberce. Útulné pokojíky. Babuška hned přichystá pro návštěvu. Narek spěchá do magazínu pro něco na zub. Máme hektolitry vodky. A něco kyselé červené k tomu taky. Asi řepa. Vlastně, skromný stůl se prohýbal dobrůtkami. Připíjeli jsme na boha, který nás spojil, na přátelství, na rodiče... a poslední přípitek byl na posvátný oheň mezi námi, který nás hřeje v tomto domě, kde jsme našli útočiště.  Majitel domu je voják, který domácí oheň udržuje v útulné palír...

Jerevane, tvoje uličky se mi postupně zabydlují malými světýlky. Každý úsměv, každá příhoda, každý nový člověk, s kterým mluvím a každé nové přátelství. Bydlí v těch a těch místech.  A když tam kráčím po druhé a po třetí, to místo už není prázdné.  Už září vzpomínkami. Tady stála ona a naskočila do maršrutky, tady si přišel on a během pár minut jsem věděl, že mám nového přítele.  Poznám hned, když mi přijde do života někdo důležitý. Vzal bych vás  sebou jako neviditelného svědka a dal vám ochutnat to a to víno a představil bych vám tu skupinu bláznů z diaspory, které jsem osud přivál jako mě. Seděli byste se mnou a také by se vám nechtělo ráno domů a procházeli byste se ulicemi. Zde je dobré žít. - Jedu na jih k hranicím s Iránem se dvěma milými průvodci, Ani a Narek. Narek řídí.  Ani je vmáčknutá do zadní sedačky a pláče.  Prijíždíme uzemim na jih od zasněženého města Gori, vmáčknutého do skal. Toto území bylo dřív arménské. Nyní tu stojí Azerové se samopa...

Dnes mi došlo něco nového.  Že jsme a jste uvnitř knihy. To mě dosud nenapadlo.  Pro vás je to jasné, protože ji právě čtete. Pro mě je to jasné až teď.  Došlo mi to v muzeu Lusik Aguletsi a když mě paní ubytovávala v apartmánu přes airbnb. Obě se mě ptaly: proč tu jsem? A já řekl spontánně: na prázdniny, ale také abych o Arménii napsal knihu. A když jsem dnes seděl na kafi s X., říkala mi, že s M. četli, co jsem o nich včera a před dvěma lety napsal (použili šikovný překladač) a že se museli usmívat a jaký to byl pro ně skvělý pocit, být uvnitř toho . Čeho vlastně, že jo? Kromě toho, co stále vzniká a my nevíme, co to bude, to bude přinejmenším kniha, kterou právě čtete. Pro vás to překvapení není, protože ji právě čtete už nějakou dobu, ale pochopte já jsem tepve v této přítomnosti, kdy se to rodí.  A dochází mi krásný pocit, že tahle kniha přivede do Arménie spoustu lidí a že je tedy mostem, o kterém jsem snil. A jestli jste dočetli až sem, tak po tomto mostě práv...

Dnes mám pro vás celý dokument o armenské kultuře.  Jsem v muzeu umělkyně Lusik Aguletsi v Jerevanu, která nashromáždila artefakty typické pro Arménii stovky a tisíce let do minulosti. (Její vnučka v muzeu prodává stříbrné šperky, které sama ručně vyrábí dle starých předloh. Jsme v domě umělecké rozvětvené rodiny. Uprostřed domu roste v átriu překrásný strom, fíkovník). Vzniká tím unikátní obraz o armenské kultuře a duši, který v klasických muzeiích nechytnete tak koncentrovaně. (Není to jen muzeum, je to rodinný dům plný vzpomínek, který stále žije! Jste tu doma na návštěvě. Můžete se dotýkat.) Milá a krásná Anahit (průvodkyně) mě provádí touto expozicí a kousek jsem zaznamenal formou tohoto videa (Anahit je btw též jméno pro jejich pohanskou bohyni Venuši). Pro mě bylo překvapením, že jejich pohanská bohyně vody je prý dcerou praotce Noa (Noemova archa) nebo na kobercích, že je princip mužský vyjádřen geometricky čtveřicí, ženský trojicí a synovský dvojicí. (Jung naopak považuje ...

Já tady spím na lávě ze svých snů. Vždycky se tu něco semele. Proto se vždycky trochu bojím sem jet. Ale musím sem jet. Je tu můj osud. Utíkat před Jerevanem by bylo jako utíkat před svým osudem. Přistál jsem o půlnoci. Měl jsem radostný pocit důvěrnosti, že už to tu znám.  Vím přesně do jaké uličky jít. I v noci. V jednu hodinu už sedím v baru Proces.  Vítej zpátky v procesu, směju se sám sobě. Pochopte, proces je hlavní náplň mé terapeutické a konstelační práce. Nedělám nic jiného, než že důvěřuji v proces a nechávám ho dít. A do tohohle baru jsem kdysi vletěl poslepu; to ještě neměl na dveřích nic napsáno. Proto mé první kroky vedou sem. Rozhlížím se.  Nikoho tu neznám.  Vymalovali tu. Srkám jednu zkušební Koronu (mexické pivo; jeho prodej musí teď stoupat snad jedině v Čechách a v Arménii), dělám fotku a posílám ji svým ruským přátelům (Ona a On), které jsem právě tady potkal před dvěma lety. Píšu: zdravím z Procesu, jsem zpátky v Jerevanu. (Má to být jen nostalg...

Obě země jsou malé, ale nacházejí se na strategickém středu šachovnice. Kdo vlastní tento střed, ovládá celý region. Z toho pramení následující. Obě země se tím ocitají pod náporem několika mocností, které se přes ně převalují. V našem případě ne to Německo a Rusko. V případě Arménie je to Řím, Persie a Rusko. (Za Řím si později dosaďte Byzance a Osmany). Obě naše země byly ruskými satelity. Jsme v jeho zájmové sféře doposud. Obě naše země tvoří jakousi střechu z hlediska rozvodí řek, které tu pramení a které pak směřují k různým mořím. Obě země jsou vnitrozemské, spíše horské a výše umístěné než okolní země. Tato střechovitost je nějak hluboce symbolická, ale prozatím to nemám ještě důkladně promyšlené. Jen zde něco větřím. Oba naše národy jsou merkurovské (hermovské). Znamená to: obchodnické, přizpůsobivé, s talentem pro vyjednávání, a smyslem pro humor, se smyslem pro víceznačnost, hravost, jazykovou a literární šikovnost, cestování, šibalství, hermetismus a šamanismus. Zkrátka maza...

Kdyby arménská kultura historie byla polévka, z čeho by se skládala? Řekl jsem si po přečtení pár knížek o arménské historii. Proč ? Protože psát celou historii chronologicky je hrozně únavné a to už také vykonali jiní. Já bych vám chtěl zprostředkovat jen takovou ochutnávku celých těch dějin, ale aby v té polívce pořád plavaly pořádně kusy masa. Vykašlu se tudíž na spoustu detailů a půjdu rovnou k jádru. Arménská kultura je podle mě jediná živoucí světová kultura, která stále nese něco z původního Babylónu (Mezopotámie). Představuje ten „babylónský“ proud z oněch časů, který byl schopen změny a progrese, zatímco zbytek říše a celá shrumáž kmenů zanikla pod kopyty jiných říší. Mytologický praotec Hayk (vyobrazovaný jako lukostřelec) byl Titánem, který se vzepřel Titánovi Balovi. Já jej vnímám jako možného Prométhea (jehož Řekové umísťují na Kavkaz), který se vzepřel vůli bohů (tehdejšímu řádu světa). Podle mě jde o trend, sílu na Blízkém východě, která se odmítla podílet na až pře...

Vyšla jsem z úst Nejvyššího a jako mlha jsem zahalila zemi. Na výsostech jsem přebývala, můj trůn je na sloupů oblakovém. Obvod nebes jsem sama obešla a prošla i nejhlubší propasti. Ve vlnách moře i po celé zemi a v každém lidu a národu jsem vládla, mezi těmi všemi jsem hledala odpočinek a toho, v jehož dědictví bych mohla přebývat. ... Před počátkem věků mě stvořil  a nepominu navěky. Ve svatém stanu jsem před ním vykonávala službu, a tak jsem se na Sijónu pevně usadila. ... Vyrostla jsem jako cedr na Libanónu a jako cypřiš na svazích Chermónu. Vyrostla jsem jako palma v Én-gedí a jako keře růží v Jerichu, jako spanilá oliva v údolí a jako platan zasazený u vody. Vydávala jsem vůni jako skořice a vonný balzám, šířila jsem vůni jako vybraná myrha, jako galbanum, onyx a stakte, jako dým kadidla ve stanu. Své větve jsem jako terebinta a na nich dala vykvést slávě a milosti. Jako vinná réva jsem se zazelenala milostí a mé květy přinesly ovoce slávy a boh...

Oni jsou mým milovaným národem, po staletí. Oni jsou můj ztracený lid Nairi z časů království Urartu. Oni jsou ten lid, který u těch časů přežil. Vracím se z druhé cesty a vím to teď už jistě: Zde je mi dáno žít, milovat a tvořit. Sem patřím. Země mi to říká. Jsem tu šťastný. Je to krajina a jsou to lidi. Budu je vždycky milovat; nezapomněl jsem na ně. Nemá to vysvětlení, ale je to tak. Vidím tu tolik krásy, která mě dojímá. Na každém kroku. Nebude to lehké, naučit se jazyk; bude tu mnoho těžkostí. Je tu mnoho věcí jinak a potrvá, než do nich proniknu. Ale stojí mě to za to. Bůh mě stvořil se vzpomínkou na Arménii, abych ji jednou musel znovu najít. Bylo to tu pro mě přípravené. V Čechách jsem prodělal svá tovaryšská léta a nyní to vše uplatním zde v jakési velké syntéze, která propojí obě naše země, Čechy a Arménii, aby se mohly obohatit. Starý koncept byl "provádění druhých jejich příběhem", duševní podpora a průvodcovství. To vše zde dostává nový rozměr, n...

Na zdraví se arménsky řekne "Ë", s přízvukem jakoby demence a pohledem obráceným vzhůru. Tím bych úvod do arménského vinařství uzavřel, protože tomu prd rozumím. Nuže, přikročíme k degustaci. 1. Tariri Red (Areni, Merlot, Cab.Sav.) Mladá, ale dospělá a zralá vášeň jiskřící se na jazyku jako rozsypaná granátová jablka. 2. Vancat (Kakhet) Meruňkový pot ze spánků 18leté dívky, která usnula po poledni v blažené dřímotě. Pak vstala a šla se opláchnout do jezera. Letní osvěžení, za kterým stojí pár miligramů okrové lásky arménské země. 3. Crossroads (Areni, Syrah) Vůně těžká jako karmínová bahenní břidlice, co vás ovane a mrskne s vámi o zem. Vůně tak stará a těžká a moudrá, že nasytí i bez pití. A chuť sladká a kořeněná, jako když se převrhne velbloud s kořením orientu a spadnou do toho nějaké fíky, hrozinky a ostružiny. Ale je to celé umě zaokrouhlené a dobře výstředěné a zralé v hotovém tvaru. A zažehává to chuť žít! Nevím, jestli jsem ve skotském lese nebo...

Malíři Martyr Saryan Vardges Surenyants Hovhannes Aivazovsky Yeghishe Tadevossian Karapet Adamian Hovhannes Zardaryan Mher Abeghian Arevik Arevshaytan Teni Vardanyan Taya Haytayan Arthur Sargsyan Hasmik Sevoyan Vrtanes Akhikian Armine Galentz Harutiun Galentz Edward Issabekian Grigor Khanjyan Hakob Kojoyan (ilustrace pohádek) Sochaři Hakob Gyurjian Skladatelé Aram Khachaturyan Komitas Vardapet Alan Hovhannes Arno Babajanyan Filmaři Sergej Parajanov

Sedím venku před kavárnou na hlavní třídě, poslouchám Khačaturiana, v jehož jsem byl dnes muzeu (Gayane, Spartacus). Jen se dívám, jako kdybych se rozplynul ve filmu, který běží kolem mně. Myšlenky, které mě mě přilétly. Babylón se nikam nevsáknul. Prošly se po něm statisícové armády, ale elita geometrů, stavitelů, matematiků se usadila zde. Torzo, území odpadlo, ale ona orientální hlava je stále zde, v Jerevanu, ale adaptovala se do evropských struktur. Tam se nesmazatelně zachytila, a proto už přežije, ačkoliv obklopena tisíce let orientálními despociemi. Ruský obr jí dal šanci přežít a sám ji použil ke své propagandě. Khačaturian v tom sehrál velkou roli. Díky němu se ve světě ví, že Arménie existuje. A Rusko může říkat: hle, jak podporujeme umění svých malých spřátelených národů. A zde: přinášíme unikání syntézu evropské, kavkazsko-orientální a ruské kultury. Khačaturian má velkou zásluhu za zviditelnění Arménie a Rusům se taktéž skvěle hodil (win - win). Nejsilnější vjem z ...

Sevane, dnes bych na tebe musil vzít jinou paletu: bledě-modrou, okrově-béžovou a spoustu bílého poprašku. Tvé stánky jsou prázdné a parníčky se někam rozutekly. Jinovatka zdobí stromy podél cest jako přimražený moučkový cukr. Kovboj nahání krávy přes silnici. Potkávám staré známé a mé srdce taje. Je mi tu teplo. Zapékám se tu jako hrozinka do štrůdlu. Jazyk už mi nezní jako hrdelní pokřik Avarů, ale jako sladká ukolébavka. Mizí nostalgie, jsem tu šťastný. Každý kout této země, každá skála, každý potůček mezi horami je mi důvěrný jako vráska na milenčině tváři, vykouzlená smíchem kolem očí.

Ano je to tak. Jsem zase v Jerevanu a popíjím koňak. Jsem tu první den. Jen sem se ponořil do sladkého bytí koňaku a přivřel jsem oči.  Sedím venku před restaurací, jsem zachumlaný do bundy s kožichem a tu kolem mě projde podivná partička - co je to za zbohatlíky nebo mafíky? - ozve se podprahový komentář. Ten mi někoho připomíná - ale nemá ty rozevlátý vlasy - aha - koně! (Jsem v městě s milionem obyvatel  a hned tu potkám své staré známé ?!) A v houfu za ním - nojo, to je generál! Jsem ale tak rozpuštěný v blaženém klidu, že je nechám minout, jenom se začnu smát. Právě jsem se totiž sladil a rytmem, kdy nikdo nic neřídí a ten rytmus jakoby mě zarazil do sedačky a věděl jsem, že teď nemá cenu je oslovovat. Úplně v klidu dopiju koňak a půjdu směrem, kam před dvaceti minutami kráčeli. Uvidíme, zda opravdu kismet chce, abychom se ještě dnes dali do řeči. Ta příhoda jakoby totiž říkala: copak ti nedošlo, že tady jsi v jednom velkém obýváku? Posaď se a nech vše běžet. ...

Co říká o Arménech jejich písmo? Otevřel jsem slovníček s frázemi a abecedou. Pokouším se naučit číslovky, proniknout do písma, do jeho grafické podoby i zvuků. Pár postřehů z mého poznávání se s arménským písmem - jakési pracovní poznámky, které se pak ke konci pokusím syntetizovat a projasnit: Klade mi odpor. To není vláčná zpěvná italština, která lehko zůstává v mysli a dobře se učí jako další románské jazyky (vzduch - voda). Ne, to je soustava štítů na skalách, které nikdy neustoupí. To je element země. Nepohnutost, neovlivnitelnost. Je to perspektiva naruby vůči té naší - a ta nikdy nepřistoupí na naší interpretaci světa. Má tu svou a tu si hájí do roztrhání těla. Z negativní strany je to paličatá, zabedněná zarytost horala. Z pozitivní strany je to nezmanipulovatelnost nějakým globálním, většinovým proudem. Tenhle hlas si nemyslí, že pravdu má většina. Tenhle hlas ví, že pravdu má On. I kdyby zůstal sám samojediný vůči přesile. A bude ji hájit a bude kolem ní tančit a švih...