Muzeum Lusik Aguletsi v Jerevanu (video)

Dnes mám pro vás celý dokument o armenské kultuře.  Jsem v muzeu umělkyně Lusik Aguletsi v Jerevanu, která nashromáždila artefakty typické pro Arménii stovky a tisíce let do minulosti. (Její vnučka v muzeu prodává stříbrné šperky, které sama ručně vyrábí dle starých předloh. Jsme v domě umělecké rozvětvené rodiny. Uprostřed domu roste v átriu překrásný strom, fíkovník). Vzniká tím unikátní obraz o armenské kultuře a duši, který v klasických muzeiích nechytnete tak koncentrovaně. (Není to jen muzeum, je to rodinný dům plný vzpomínek, který stále žije! Jste tu doma na návštěvě. Můžete se dotýkat.)

Milá a krásná Anahit (průvodkyně) mě provádí touto expozicí a kousek jsem zaznamenal formou tohoto videa (Anahit je btw též jméno pro jejich pohanskou bohyni Venuši). Pro mě bylo překvapením, že jejich pohanská bohyně vody je prý dcerou praotce Noa (Noemova archa) nebo na kobercích, že je princip mužský vyjádřen geometricky čtveřicí, ženský trojicí a synovský dvojicí. (Jung naopak považuje čtveřici za ženskou a trojici za mužskou). Univerzálním symbolem je už od pohanských dob strom života, který je analogií kabalistického stromu života a našeho vánočního stromečku. Strom života se používá i při svatbě, kde vyrůstá z jablka (jablko z ráje jako symbol manželství). Pohanský nový rok tu začínal na jaře, tak jak to koresponduje s astrologickým počátkem jara (začátek znamení berana). 

Poznávání arménské kultury vyplňuje onen tajemný prázdný prostor mezi biblickým děním (které ale známe jen z pohledu židovské tradice), křesťanstvím, pohanstvím, stěhováním národů, expanzí indoebropanů, mithraismem, zorastriánstvím atd., kde nemáme jiných dokladů. I v naší kultuře se snažíme toto "vakuum" zaplnit, ale u nás křesťanství důkladněji "vybílilo" předchozí vrstvy, a tak je romanticky hledáme v "novopohanství" (Slované, Keltové atp.) Snažíme se je rekonstruovat. Přes Arménii lze tyto kořeny do minulosti reálně nahmatat. Tady ten stromeček života roste přes přerušení. I když jsme na Kavkaze, 2.500 km od nás. Tady na Kavkaze je důležitý druh "záznamu". Sahá nepřetržitě až do paleolitu. Proto je to něco jako (i) naše "kolébka" nebo "archa".

Přes Kavkaz se může Evropa spojovat se svými kořeny. Tady se, jako v ledovci, zakonzervovalo to, co jsme my kdysi také byli, v syrové přirozenosti a čerstvosti. U nás to "prosakuje" skrz Moravu, ale v ní cosi již příliš zbytnělo. Církev tam příliš dobře luxovala a ideologicky tvarovala moravský chlebíček. Přes Kavkaz si vzpomínáme na sebe. Koupeme se v dávném prameni.