Dějiny Arménie v jednom tekutém obraze

Kdyby arménská kultura historie byla polévka, z čeho by se skládala? Řekl jsem si po přečtení pár knížek o arménské historii. Proč ? Protože psát celou historii chronologicky je hrozně únavné a to už také vykonali jiní. Já bych vám chtěl zprostředkovat jen takovou ochutnávku celých těch dějin, ale aby v té polívce pořád plavaly pořádně kusy masa. Vykašlu se tudíž na spoustu detailů a půjdu rovnou k jádru.

Arménská kultura je podle mě jediná živoucí světová kultura, která stále nese něco z původního Babylónu (Mezopotámie). Představuje ten „babylónský“ proud z oněch časů, který byl schopen změny a progrese, zatímco zbytek říše a celá shrumáž kmenů zanikla pod kopyty jiných říší. Mytologický praotec Hayk (vyobrazovaný jako lukostřelec) byl Titánem, který se vzepřel Titánovi Balovi. Já jej vnímám jako možného Prométhea (jehož Řekové umísťují na Kavkaz), který se vzepřel vůli bohů (tehdejšímu řádu světa). Podle mě jde o trend, sílu na Blízkém východě, která se odmítla podílet na až přespříliš démonickém používání magických sil spojených s kultem boha Baala a celým babylonským pantheonem. (Je to můj subjektivní způsob vidění a čtení arménské historie a mytologie). Arméni podle mě představují sílu, trend, tendenci, určité skupiny lidí (Bianili, Nairi) na Blízkém východě, kteří mají neindoevropský, prastarý základ, spojený s Babylonskou (Asyrskou) říší, ale současně se těmto státním útvarům vysmekli a přijali jako v tavicím kotlíku progresivnější indoevropské trendy (jež mají u Řeků paralelu ve vpádu Achájů, Dórů apod. na Peloponés původně Mykénský). Vizuálně je to jako když si představíte odštěp brutálně orientálně magické kultury, která v hlavním proudu padá kamsi do pekel, strávena vlastní temnotou, která však zachová jakousi prometheovskou (protoracionální) otevřenost vůči novému typu myšlení a pojetí světa (mythos + logos), které je podobné Řekům; díky této otevřenosti nezanikne zcela v divadle světa, metalurgicky se přetvoří a na rozhraní vznikající Evropy a dávného Orientu přijímá stále inspirující proudy z obého, přičemž později se v této metalurgické slitině otvírá jemný otvor, kterým  do ní přichází křesťanství. Tato arménská živá slitina opět jako první předjímá budoucí trendy a jako první se s jakousi instinktivní prométheovskou chytrostí chápe křesťanství, protože tuší, ze i ono bude časem hlavním světovým trendem, ono ponese „ducha doby“. Arménské vlnění má smysl a čich pro to lepší, co přichází a co západ pochopí až o několik staletí později, přičemž však ke své smůle (i štěstí) stále pobývá na horké půdě blízkého východu, geograficky v samém chřtánu vraždícího Leviathana, jímž je jednou říše Parthů, jindy Stalin, jindy Řím, jindy Osmané a nejbrutálněji Mongolové. Mezi spáry těchto impérií je drolena arménská růže po staletí a stále navzdory vší pravděpodobnosti žije, dýchá, tepe. (Sama samozřejmě takovým spárem byla také. Její králové relokují kmeny, aby dosáhly centralizace a unifikace.) Je stará a obludná, prozařuje skrze ní Bálova démonologie a temná krása, všude už vymýcená, pak ale k tomu antická geometrie Řeků i Římanů, to nejlepší z pelu Alexandra Velikého, který kolem prošel ve zlatých sandálech. Na to vrstva perská, předislámsky perská, to znamená Zoroastriánství a Ahura Mazda. (To mi nynější křesťané nevymluví, jak silně tu tato vrstva promlouvá ze základů jejich chrámů). V kotlíku s nám pak vaří zástupy pohanských bohů podobných řeckým, germánským a slovanským; ty však mají spíše perský šat a formu; zde jsme jakoby v centru Indoevropí: paradoxně však u národa, který tak divně chrčí a duní své hlásky, že se nám zdá naopak indoevropský nejméně! Aby těchto paradoxů nebylo málo: vysoce kaligrafické písmo odráží cosi z pravěkých maleb a babylónských klínopisů. Je tu nejstarší paleo- vrstva úsvitu lidstva, Kavkaz, kde vzniká první člověk, první náčiní, první metalurgie, první železo a odtud se vše teprve šíří do ospalé Evropy. (A také – první víno, první zahrada). Kdepak – Evropa jen dotahuje a provádí k plnému promyšlení vše to, co již Armén zkusil sám na sobě, ale nestihl to plně dorozvinout, protože pod kopyty impérií stloukal své brnění. To bylo tisíckrát rozbito a tisíckrát povstalo – ale ona růže v jeho emblému je stále svěží. Jak je to vůbec možné? – Zázrak zázraků je ten arménský květ, ležící jako spona mezi šatem východu a západu. Jejich hranice se neustále posouvá. Dvanácte hlavních měst měla Arménie doposud. Jerevan, kdysi horská pevnost na okraji říše, je dvanácté. Arménská vlna chvíli svírala i Jeruzalém i Libanon (proto zde stále stoji patriarcháty arménské církve). Vlnila se od Kaspického po Středozemní moře, pak zase z mapy mizela a zase se objevovala. Chvíli jste jakožto arménské území mohli vidět jen malou Kilikii v Malé Asii, kde si křižáci na cestě do Svaté země udělali zastávku a přinesli arménským minesengrům cosi z francouzské dvorské lyriky, a tak pak kousek pod Araratem, který leží 3tisice kilometrů odtud, zavane zas něco z Francie, navzdory tomu, že vše kolem je dnes jen Asie a Islám. (A Křižáci k nám zase přivezou meruňku - prunus armeniaca). Ale milostná lyrika doteče sem i z perského dvoru; tyto jemné, vybrané tóny kultivují i (ve srovnání s Persií) obhroublé Osmany, kteří v Malé Asii teprve před pětseti lety sesedli z koní, což je zde čas velmi letmý a nestálý, asi jako se Rusové ukázali na chvíli v Praze. Ararat na vše shlíží a národy se kolem vlní jako řeky.

Na šťopičce světa pod ním připomínajícím Pálavu a skalnaté, suché hory, na území velkém jako Morava, které orel přelétne za jediný den, je nyní dáno Arménům chvíli přezimovat. Kdyby se snad v dalším tisíciletí v Evropě něco nepovedlo; zde si zas můžeme přijít pro pár granátových jablek z Noemovy Archy.

Vše, co se nakonec v Evropě stává stromem s mnoha větvemi, musela arménská růže nejprve prožít sama na sobě. Zde evropský člověk sní své prvotní krůčky. Arménie je růže v rukou Prométheových.

František Kupka: Prometheus