O malých světýlkách

Jerevane, tvoje uličky se mi postupně zabydlují malými světýlky. Každý úsměv, každá příhoda, každý nový člověk, s kterým mluvím a každé nové přátelství. Bydlí v těch a těch místech.  A když tam kráčím po druhé a po třetí, to místo už není prázdné.  Už září vzpomínkami. Tady stála ona a naskočila do maršrutky, tady si přišel on a během pár minut jsem věděl, že mám nového přítele.  Poznám hned, když mi přijde do života někdo důležitý. Vzal bych vás  sebou jako neviditelného svědka a dal vám ochutnat to a to víno a představil bych vám tu skupinu bláznů z diaspory, které jsem osud přivál jako mě. Seděli byste se mnou a také by se vám nechtělo ráno domů a procházeli byste se ulicemi. Zde je dobré žít.

-

Jedu na jih k hranicím s Iránem se dvěma milými průvodci, Ani a Narek. Narek řídí.  Ani je vmáčknutá do zadní sedačky a pláče.  Prijíždíme uzemim na jih od zasněženého města Gori, vmáčknutého do skal. Toto území bylo dřív arménské. Nyní tu stojí Azerové se samopaly. Několik armenských aut vytváří s tím naším kolonu a prijíždíme skr azerbajdžánské území. Ani tu kdysi vedla rozhovory s místními lidmi. Byla to několik let její práce.  Pamatuje si tváře a příběhy. Staří i mladí. A ty lidi už tu nemohou být. Přestěhovali se nebo jsou mrtvi. Ani to tu měla už zabydleno mnoha a mnoha světýlky. Proto nyní nic neříká a boří se do sedačky. V autě je ticho. Náhle Narek chce Ani něco nahlas říct.  Dávám si prst přes pusu s gestem, teď ne, Narek-džan, teď ne.