Arménská žena

Martyros Sarian: U studny, horký den (1908)

*

Arménská žena je poklad nad poklady.

Nemám slov pro ten zázrak. V ní spí kouzlo celé země.  Všechny hory, řeky, pláně, lesy, pole, sady, to vše plodící, je nějak každou ženou; každá žena je duchem této krajiny. Sama Gaia tu cosi hlídá; cosi krystalického a původního. 

Ona je jako srnka. Divoká v tom smyslu, že ji nelze zlomit; pokusís-li se o to, zničíš ji, buď je to plně ona ve své původnosti; anebo, pokud se pokusíš ji zlomit, zničíš ji a její duch odejde. Už by to nebyla ona. Musíš ji vzít celou, jak je. Ona zůstává divoká; i když sklízí obilí. 

Přitom je věrná tradici, zemi, matce a otci. Té šlépěji nekonečna směrem dozadu. Je vrostlá do země a svých předků, opírá se o ně.  To ji dává klid.  Je divoká i klidná. Koření v dávnověku a její oči jsou svěží a velké. Pamatují úsvit Sumeru s jeho hodovními síněmi a všemi dvorskými intrikami a etiketou. To byla pro ni mateřská školka. To všechno saje s mateřským mlékem.

Dětská roztomilost přechází v hlubokou vážnost souvisejicí s citovou moudrostí dávnověku, jež se zrcadlí ve vteřinové radosti okamžiku, v níž je zpět nic neznajicím dítětem. 

Umí se nést, je důstojná. Když kráčí, jakoby jste pod ní před ní předestřeli královský koberec. Jakoby po každém kroku měly vyrášet květiny. 

Je hrdá jako lvice. Napadneš-li ty, které miluje, zničí tě. Její síla slouží královskému životu. Stojíš-li mu v cestě, poznáš brzy jak jsi nicotný.

Má vážnou a hrdou masku. Vnímá citlivě všechny vlnky v dosahu mnoha metrů.  Ale nic nedává najevo; pokud nechce. Kdykoli však může tuto dvorskou masku sundat a začít skákat kalužemi a ponořit se do bláta. Tuto noblesu, vážnost, náhlou spontaneitu, bohatost citu i dětskou svěžest může vyjádřit jenom tanec, balet a hudba. 

Ona je také šelma. Lilith se u ní učí brousit si drápky a pohazovat ocasem. A tak některé na její počest přijímají jeji jméno - Lilith.

Ona je také moudrá a vzdělaná, intelektuálně hbitá, s vybraným chováním a způsoby. Je ale také prostá a hrdá.  Nikdy se neprodá pod cenou. Nikdy se nesnižuje. Není úplatná. Není zkorumpovatelná. Je královská. A je královská i když je chudá. Má svou čest a věrnost.  Má hrdé srdce a i v chudobě je krásná, ba nejkrásnější. I když má špinavé ruce plné mozolů, i když má ošlehané tváře, je poctivá a hrdá na své rodiče a zemi a podělí se s tebou i o to poslední, co má, protože možná jsi cizinec putující do svaté země a boží host.

A boží země nemůže nedávat své dary, své poklady, své zlato rostoucí na stromech, svou sluncem požehnanou sladkost, která v této těžce zkoušené zemi přesto stále sladce kape. A jeji sladkost a krása je ta pravá, neboť přestála mnoho utrpení. Prodírala se skalami i pouští. Šla cestou nejtěžší a nyní v sladkosti a kráse dochází odpočinku.

Tak se Život prodírá stále znovu každým stromem, květem i ženou v této požehnané zemi. Zraje ve vínu, zurčí ve fontánách, sládne na jazyku, chvěje se v zahradách obsypaných ovocem, chvěje se a leskne v černých řasách i očích. Plodí i umírá. Překypuje i odpadá. Těžkne i zlátne. Kane i hřeje. Pouští se i spojuje.

*

Ona je tělo Země oděné v královský majestát.

*

Viděl jsem Ji, jak se na kolenou v chrámu vroucně modlí. Drobný kněz ji pokynul a prohodili pár slov. Byla vysoká, měla černé vlasy až po kolena. Když odcházela, přehazovala vlasy z jednoho ramene na druhé. Jednou, a po druhé. Pro koho se tak nesla? 

Pro Boha, toho mazaného Ďábla? Řekl by Řek Zorba?

Život je chvíle sváteční. 

A vejde se do jednoho přehození vlasů. 

*

Letos jsem v Arménii po čtvrté. Jedu mj. na svatbu Ani a Nareka, které jsem potkal minule.  Rád bych jim tato slova věnoval a na svatbě přečetl.

Martyros Saryan (1923)