Imprese z ulice

Sedím venku před kavárnou na hlavní třídě, poslouchám Khačaturiana, v jehož jsem byl dnes muzeu (Gayane, Spartacus). Jen se dívám, jako kdybych se rozplynul ve filmu, který běží kolem mně. Myšlenky, které mě mě přilétly.

Babylón se nikam nevsáknul. Prošly se po něm statisícové armády, ale elita geometrů, stavitelů, matematiků se usadila zde. Torzo, území odpadlo, ale ona orientální hlava je stále zde, v Jerevanu, ale adaptovala se do evropských struktur. Tam se nesmazatelně zachytila, a proto už přežije, ačkoliv obklopena tisíce let orientálními despociemi. Ruský obr jí dal šanci přežít a sám ji použil ke své propagandě. Khačaturian v tom sehrál velkou roli. Díky němu se ve světě ví, že Arménie existuje. A Rusko může říkat: hle, jak podporujeme umění svých malých spřátelených národů. A zde: přinášíme unikání syntézu evropské, kavkazsko-orientální a ruské kultury. Khačaturian má velkou zásluhu za zviditelnění Arménie a Rusům se taktéž skvěle hodil (win - win).

Nejsilnější vjem z Khačaturianova muzea: uvaděčka mě provádí skrze halu, kde trénuje orchestr. Vidím Arménky v tmavých seriózních šatech se stylovými kloboučky. Jakási vážnost a vysoká úroveň a zpod ní vyčuhují orientální havraní oči. Šlehají po mě a pak za mnou zaklapnou dveře. Je tu takový schovaný svět "za", kam cizinec nevidí.

Tady je koncentrována duchovní, tvůrčí a intelektuální síla, která  by utáhla stamilionový národ, jako špička chrámu, která snese mnohtunový spodek. Že za ní vlaje spodek o pár milionech lidí vůbec nevadí, hlavní je, že ten národ přežil, i když nějaké síly (tak mi to připadá) po něm tvrdě šly. To je zázrak! Něco tu nesou. Něco je tu archivováno, aniž oni sami úplně vědí co, nesou to v sobě, jde to skrze ně. Je nějak dobře, že jsou stranou, že se o nich tolik neví. To vzácné je tu v klidu archivováno, až toho bude třeba v jiných časech. Svět jakoby se řítí jinam, ale zde "to" v tichu leží jako zlaté rouno, jako Noemova archa.

Včera jsem byl na výletě. Šli jsme do kopce mezi dvěma kláštery s deseti Armény a Arménkami, půlku jsem jich už znal. Brodili jsme se celý den v bahně. Stromy obalené ledem a jinovatkou. Udělali jsme oheň. Každý dal do placu, co měl k jídlu (lavaš, pikantní pomazánka od maminky, ruské karamelové bonbóny, hit byl ovšem sušenky a na to nanést dekoraci z majonézy). A v té zimě se skákalo, tančilo a zpívalo, hrálo na kytaru. Na ohni se udělaly hrozně hnusné párky. Holky si div nesedaly do ohně, jaká to byla zima. Ale všichni se pořád smáli a byla to legrace, jako když je vám 5 let a jste na výletě se školkou. Všichni se odvážou a propojí a máte všichni hezký čas. S kopyty od bahna jsme se valili ze svahu a opírali se jeden o druhého. Říkali, že až se setmí, můžou sem dopadat bomby; byli jsme na hranicích s Ázerbájdžánem. Povídal jsem si s 23letým klukem. Prý musel v 18ti narukovat; zabil 6 Ázerbájdžánských dobře vycvičených chlapů. Doteď se mu to míhá před očima a nemůže spát. "Prostě se to stalo. Nejhorší je, že tam zemřelo spousta mých kamarádů." Kdybych měl říct, co všechny ty milé, úžasné lidi, co jsem potkal, spojuje jedním slovem, řekl bych, že jsou čistí. (Celodenní výlet s touhle cestovkou - Kanch - stojí na naše 300kč.)

Arménské oči. Potkáte i starého taxikáře, co má oči jako malé dítě, zářivé, nevinné. Jakoby namalované. Klasické arménské oči jsou samozřejmostí velké (jak tomu říkali Římané "volooké"), zvětšené, s jakousi dětskou naivitou svět hltající: chvíli je zajímá to a pak hned zase tamto, a mezitím se plně ponoří do hry, jakoby neexistovalo nic jiného, než ten motýl, za kterým právě běží. S touto citovou naivitou a hloubkou a vnořením se ale přichází i tajemný smutek z pradávných časů (daleko před genocidou) a jakási schopnost mystického splynutí (s vertikálním pohledem vzhůru jako na malbách od El Greca) i blouznění, hraničící s šílenstvím, někdy s šílenstvím úlevným, které vám dává zapomenout na strašlivé utrpení a chrání vás, asi jako malou holčičku, co si táhne sebou rozervanou panenku, a je ve svém šílení zvláštně šťastná, jako boží dítko, které bůh nemocí láskyplně ochránil, a vy mu taktéž s láskou jeho nemoc ponecháte a zeptáte se její panenky jménem, jak se jí daří a necháte holčičku odejít ulicí. Ale tytéž oči, když je lemuje havraní ostré obočí podtrhnuté skicou rudých rtů vám nedají už nikdy spát, očarují vám a uhranou vás a smrt ve skalách vaše nebo vašeho soka je přijatelným rizikem za jejich kouzlo. (Arménské oči jsou jako farmakón: mohou být jedem i lékem, ale jejich moc, tzn. krásu, jim nelze upřít). A tak za dítkem spí dravec a černá lilie a milosrdné zapomnění, aby se druhý den mohlo slunce lidství zase vyhoupnout nad obzor svěží jako panenka, naivní i moudrá, nebezpečná i hebce důvěřivá.