Starý příběh
Ano je to tak.
Jsem zase v Jerevanu a popíjím koňak. Jsem tu první den.
Jen sem se ponořil do sladkého bytí koňaku a přivřel jsem oči.
Jen sem se ponořil do sladkého bytí koňaku a přivřel jsem oči.
Sedím venku před restaurací, jsem zachumlaný do bundy s kožichem a tu kolem mě projde podivná partička - co je to za zbohatlíky nebo mafíky? - ozve se podprahový komentář. Ten mi někoho připomíná - ale nemá ty rozevlátý vlasy - aha - koně! (Jsem v městě s milionem obyvatel a hned tu potkám své staré známé?!) A v houfu za ním - nojo, to je generál! Jsem ale tak rozpuštěný v blaženém klidu, že je nechám minout, jenom se začnu smát. Právě jsem se totiž sladil a rytmem, kdy nikdo nic neřídí a ten rytmus jakoby mě zarazil do sedačky a věděl jsem, že teď nemá cenu je oslovovat. Úplně v klidu dopiju koňak a půjdu směrem, kam před dvaceti minutami kráčeli. Uvidíme, zda opravdu kismet chce, abychom se ještě dnes dali do řeči. Ta příhoda jakoby totiž říkala: copak ti nedošlo, že tady jsi v jednom velkém obýváku? Posaď se a nech vše běžet. To důležité se děje samo a stane se tak jako tak.
Sedl jsem si do baru, kde jsme kdysi potkali toho roztomilého herce Arsena s paní s basovým hlasem.
Měl jsem trochu strach sem znovu jet.
Protože tady se pro mě točí nějaké kolo a cítím, že se zase něco nezadržitelně stane.
Je to nějak velký - větší než já.
Před 14ti dny jsem byl v Řecku - a tam se mi "tohle" neděje: normální chození po památkách. Lidí milí, mě blízcí. Představuju si, že bych tam dobře mohl žít. Jazyk blízký, srozumitelný, hned by jsem se ho naučil. Řekové ne tolik vzdálení od nás. Vše mě známé, příjemné - ale neběží tam tahle smršť synchronicit!
Přesto se tam stalo něco, co mi dává smysl až ze zdejší perspektivy.
V Řecku jsem byl za drsného tranzitu Saturn kvadrát Mars. (Zjištěno dodatečně). Sklátila mě angína, půjčil jsem si auto a místo odpočinkové dovolené jsem jel rallye Paříž - Dakar. (Učil jsem se jako řidič - začátečník řídit v noci mezi serpentinami nad mořskými srázy). Padal jsem na hubu a vrátil se nemocný a vyčerpaný, jako po vojenském tažení. Jako bych jel na koni a ostruhami toho koně, tj. sám sebe úplně odrovnal.
Ta nemoc mě nepustila, stále ji mám, ale ona je dobrá, já nemohu za ní pracovat (konstelovat). Musím být v klidu u sebe a jakoby nic neřídit. Proto jsem i s tou nemoci jel jsem. Udělal jsem dobře. Zde jsem jakoby plně ve svém já, ve svém domově a dobře se mi odtud dívá na jakékoli detaily mého života, jak bych v klidu spočíval ve svém slunečním středu. Zde jsem doma ve své lví zemi. Zde mi může celý proces dobře doproběhnout.
Let do Jerevanu byl opět s přestupem v Athénách. Je tam krásně teplo (kolem 20st). Fouká teplý vítr od moře. Zde, v Jerevanu, je pod 10st.
Vidíte, pořád se tu motá vztah Řecko - Arménie.
Vztah k prvnímu bych připodobnil k dívce, která se mi líbí. Vztah ke druhému k dívce, kterou miluji. Obě jsou sestřenice, podobají se, ale ke každé to cítím jinak.
Na letišti v Athénách jsem seděl naproti dvěma arménským ženám, které mluvily k malému děcku. Zvuk jejich řeči (žvatlání) mi dělal dobře, musel jsem se usmívat jako kočka, když si vrní za pecí. Je mi to intuitivně milé; nejde to vysvětlit, ale je to prostě dobré, dobré. Jako zhudebněná ukolébavka.
Můj kamarád, se kterým jsem v Řecku jezdil autem, má silný vztah k Turecku, přesněji k Osmanské říši, velmi loajální, obdivný. Na cestě jsme se pohádali.
A dnes jsem v jerevanském muzeu uviděl obraz starého jerevanského tržiště (18./19.st.) Vtáhl mě do sebe a rozjel jakýsi vnitřní film.
Uviděl jsem to tržiště jakoby před očima. Ležící velbloudi, čekající karavany. Mešity. Skupiny povalujících se hudebníků vyluzujících hudbu v sedě. Pobíhající psy. Něco mezi městem a prašnou kočovnou vesnicí - tak tehdy Jerevan vypadal.
Uviděl tam sám sebe jako malého chlapce.
Byl to pro mě kouzelný svět. To tržiště bylo plné kouzel, zvuků a vůní z celého světa.
Měli mě tu hrozně rádi. Patřil jsem sem. Proplétal jsem se jim mezi nohama. Pamatuju si šaty těch žen. Písně. Ruce. Laskavé doteky. Švitoření hlasů. Ptáci v klecích přivezení z jihu. Pak jsem vždycky běžel do domečku na kopci, kde bydlela má rodina. Měl jsem milující maminku a další sourozence. Sedělo se v tureckém sedu u ohniště v domečku. Ženy zpívali a vařili. Pořád jsem rád běhal na to tržiště a znovu se vracel domů. Bylo toho tolik k objevování!
Měl jsem tvrdého, přísného otce, on sloužil Osmanům. Bál jsem se ho. Měl knír a tmavou uniformu a pušku. Byl moc vážný.
V nějakém věku jsem měl nastoupit jako on do vojenské služby. Ale nechtěl jsem sloužit pod Osmany. Chtěl jsem pomoci svému národu. A tehdy jsem nějak utekl a připojil se k řeckému povstání proti Osmanům. Žil jsem v severní části Řecka (Soluň, Kavala - právě tam, kde jsem před čtrnácti dny jezdil autem). Měl jsem uniformu, hodnost, důstojnost a bojoval za "svůj národ". Myslel jsem, že dělám to nejlepší. Ale úspěchy byly střídavé, snad se tehdy trochu pomohlo Řekům, ale Arménům žijícím v Anatolii sotva. Byla to válka za ideje. Svou rodinu jsem už jsem pak nikdy neviděl. Bylo nějak těžké pod řeckou uniformou schovávat arménskou identitu, přetvařovat se, ovládat se; nemohl jsem dát nic najevo; nemohl jsem dát najevo, jak hrozně se mi stýská po mé rodině. Musel jsem svou hru hrát až do konce, tak moc jsem byl zarputilý. Nevím, jak to tehdy dopadlo. Přišel jsem o svůj život "mezi svými lidmi", jakkoli byl těžký a jakkoliv zde člověk musel zkousnout svoji hrdost před osmanským státem.
Přišel jsem o ženu, která tam na mě tehdy čekala a která ke mě měla patřit.
Nevím, zda vše bylo úplně přesně, jak teď píšu, ale ten pocit, že se mi po mých lidech tam daleko hrozně stýskalo, byl silný a skutečný. Teď vím, že jsem obětoval bytí se svými blízkými ve prospěch nějaké ideje, národní hrdosti, která mě však od nich vzdálila. Nechtěl jsem být jako otec, který se pod Osmany sklonil, přijal jejich uniformu (a já ho za to nenáviděl), aby ale mohl být se svými blízkými a chránit je. On obětoval hrdost a idealismus, ale uchoval si spolubytí s rodinou. Já volil opačně.
Nebylo to černobílé: bylo to tragické - volbou jednoho ztrácíš druhé. Jakákoli volba tehdy znamenala ztrátu. (Byl jsem nejstarší; můj mladší bratr chtěl být jako já, být noblesní důstojník v cizině - ale zbyla na něj "domácí hrouda"). Kdo ví, kdo měl tehdy pravdu a co bylo to "správné"? Každý tehdy jednal dle své upřímné víry.
Ale nyní - kdybych mohl být znovu tím chlapcem, vrátil bych bych se z války domů a řekl bych svému otci: "Odpusť mi, otče, zmýlil jsem se. Mé místo je u vás. Měl jsi pravdu." A vzal bych pluh, sundal uniformu a šel si po své práci.
A on by mi řekl: "Nezlobím se už na tebe, čekali jsme na tebe, tvé místo je tu.
Ani já nebyl schopen ustoupit ze své pravdy, když jsem tě zavrhl a řekl, že nejsi více už mým synem. Tys ale přišel, a to je hlavní. Tvá země je tu.
Nevadí, že jsi přišel až teď, protože srdce nezná času. Zná jen hloubky, které se zdráhá dotknout."
-
A protože pravda je hůl o dvou koncích a každý astrologický aspekt propojuje dva archetypy, aby pravda byla úplná, musím tento příběh říct i z druhé strany, protože i to se mi odehrálo před očima, když jsem hleděl do obrazu s tržištěm.
-
Já byl i onen otec. Byl jsem tvrdý, přísný, zakořeněný v tradicích svého lidu. Mé slovo bylo svaté. Můj nejstarší syn měl kráčet v mých šlépějích. Neměl jsem však pro něho slova dobrého. Mé srdce bylo jako ze železa; není se co divit, že nechtěl být jako já a že seběhl na Balkán. On myslel, že to bylo kvůli mé službě u Osmanů, ale ve skutečnosti se děsil mého zatvrdlého srdce. Chtěl to jinak. Chtěl být někým jiným. Nechtěl dopadnout jako já. Byl můj nejstarší, nejlepší; bylo mi líto, že utekl, ale nemohl jsem nic dát najevo. Odepsal jsem ho a nikdo o něm přede mnou nesměl mluvit. Byl pro rodinu ztracen.
Ale když maminka četla dopisy od našeho chlapce, tajně jsem jí koukal přes rameno. Doba byla tehdy taková, že jsem nemohl jinak; každý otec by jednal stejně. To on by musel přijít, já si tehdy pevně stál na svém. Všichni jsme byli takoví drsní chlapi jako z kamene. Ale kdybych snad měl jednu věc změnit a poradit něco svému někdejšímu já něco, co by prošlo, řekl bych mamince, aby mu poslala s dopisem tu minci s orlicí, kterou měl tak rád a kterou měl ode mě. On by pak věděl, že to znamená, že jsem v srdci nezapomněl a že se může vrátit. ...A přijel by. A já bych neumíral v hořkosti, obrácený s očima k západu.
-
Chybou syna nebylo, že následoval své ideály. Jeho chybu bylo, že neposlechl volání svého srdce a nebyl se schopen sklonit. Chybou otce nebylo, že sloužil Osmanům, aby směl zůstat se svou rodinou v rodné zemi. Jeho chybou bylo zatvrzelé srdce a otcovská hrdost.
A tak, když jsem pak později obě části přijal v srdci k sobě, ony se ve mě metalurgický slily. Dostavil se pocit celosti, mé slunce rozzářilo plnou silou a před svým zrakem jsem viděl defilovat asyrské a arménské krále.
Sedl jsem si do baru, kde jsme kdysi potkali toho roztomilého herce Arsena s paní s basovým hlasem.
Měl jsem trochu strach sem znovu jet.
Protože tady se pro mě točí nějaké kolo a cítím, že se zase něco nezadržitelně stane.
Je to nějak velký - větší než já.
Před 14ti dny jsem byl v Řecku - a tam se mi "tohle" neděje: normální chození po památkách. Lidí milí, mě blízcí. Představuju si, že bych tam dobře mohl žít. Jazyk blízký, srozumitelný, hned by jsem se ho naučil. Řekové ne tolik vzdálení od nás. Vše mě známé, příjemné - ale neběží tam tahle smršť synchronicit!
Přesto se tam stalo něco, co mi dává smysl až ze zdejší perspektivy.
V Řecku jsem byl za drsného tranzitu Saturn kvadrát Mars. (Zjištěno dodatečně). Sklátila mě angína, půjčil jsem si auto a místo odpočinkové dovolené jsem jel rallye Paříž - Dakar. (Učil jsem se jako řidič - začátečník řídit v noci mezi serpentinami nad mořskými srázy). Padal jsem na hubu a vrátil se nemocný a vyčerpaný, jako po vojenském tažení. Jako bych jel na koni a ostruhami toho koně, tj. sám sebe úplně odrovnal.
Ta nemoc mě nepustila, stále ji mám, ale ona je dobrá, já nemohu za ní pracovat (konstelovat). Musím být v klidu u sebe a jakoby nic neřídit. Proto jsem i s tou nemoci jel jsem. Udělal jsem dobře. Zde jsem jakoby plně ve svém já, ve svém domově a dobře se mi odtud dívá na jakékoli detaily mého života, jak bych v klidu spočíval ve svém slunečním středu. Zde jsem doma ve své lví zemi. Zde mi může celý proces dobře doproběhnout.
Let do Jerevanu byl opět s přestupem v Athénách. Je tam krásně teplo (kolem 20st). Fouká teplý vítr od moře. Zde, v Jerevanu, je pod 10st.
Vidíte, pořád se tu motá vztah Řecko - Arménie.
Vztah k prvnímu bych připodobnil k dívce, která se mi líbí. Vztah ke druhému k dívce, kterou miluji. Obě jsou sestřenice, podobají se, ale ke každé to cítím jinak.
Na letišti v Athénách jsem seděl naproti dvěma arménským ženám, které mluvily k malému děcku. Zvuk jejich řeči (žvatlání) mi dělal dobře, musel jsem se usmívat jako kočka, když si vrní za pecí. Je mi to intuitivně milé; nejde to vysvětlit, ale je to prostě dobré, dobré. Jako zhudebněná ukolébavka.
Můj kamarád, se kterým jsem v Řecku jezdil autem, má silný vztah k Turecku, přesněji k Osmanské říši, velmi loajální, obdivný. Na cestě jsme se pohádali.
A dnes jsem v jerevanském muzeu uviděl obraz starého jerevanského tržiště (18./19.st.) Vtáhl mě do sebe a rozjel jakýsi vnitřní film.
Uviděl jsem to tržiště jakoby před očima. Ležící velbloudi, čekající karavany. Mešity. Skupiny povalujících se hudebníků vyluzujících hudbu v sedě. Pobíhající psy. Něco mezi městem a prašnou kočovnou vesnicí - tak tehdy Jerevan vypadal.
Uviděl tam sám sebe jako malého chlapce.
Byl to pro mě kouzelný svět. To tržiště bylo plné kouzel, zvuků a vůní z celého světa.
Měli mě tu hrozně rádi. Patřil jsem sem. Proplétal jsem se jim mezi nohama. Pamatuju si šaty těch žen. Písně. Ruce. Laskavé doteky. Švitoření hlasů. Ptáci v klecích přivezení z jihu. Pak jsem vždycky běžel do domečku na kopci, kde bydlela má rodina. Měl jsem milující maminku a další sourozence. Sedělo se v tureckém sedu u ohniště v domečku. Ženy zpívali a vařili. Pořád jsem rád běhal na to tržiště a znovu se vracel domů. Bylo toho tolik k objevování!
Měl jsem tvrdého, přísného otce, on sloužil Osmanům. Bál jsem se ho. Měl knír a tmavou uniformu a pušku. Byl moc vážný.
V nějakém věku jsem měl nastoupit jako on do vojenské služby. Ale nechtěl jsem sloužit pod Osmany. Chtěl jsem pomoci svému národu. A tehdy jsem nějak utekl a připojil se k řeckému povstání proti Osmanům. Žil jsem v severní části Řecka (Soluň, Kavala - právě tam, kde jsem před čtrnácti dny jezdil autem). Měl jsem uniformu, hodnost, důstojnost a bojoval za "svůj národ". Myslel jsem, že dělám to nejlepší. Ale úspěchy byly střídavé, snad se tehdy trochu pomohlo Řekům, ale Arménům žijícím v Anatolii sotva. Byla to válka za ideje. Svou rodinu jsem už jsem pak nikdy neviděl. Bylo nějak těžké pod řeckou uniformou schovávat arménskou identitu, přetvařovat se, ovládat se; nemohl jsem dát nic najevo; nemohl jsem dát najevo, jak hrozně se mi stýská po mé rodině. Musel jsem svou hru hrát až do konce, tak moc jsem byl zarputilý. Nevím, jak to tehdy dopadlo. Přišel jsem o svůj život "mezi svými lidmi", jakkoli byl těžký a jakkoliv zde člověk musel zkousnout svoji hrdost před osmanským státem.
Přišel jsem o ženu, která tam na mě tehdy čekala a která ke mě měla patřit.
Nevím, zda vše bylo úplně přesně, jak teď píšu, ale ten pocit, že se mi po mých lidech tam daleko hrozně stýskalo, byl silný a skutečný. Teď vím, že jsem obětoval bytí se svými blízkými ve prospěch nějaké ideje, národní hrdosti, která mě však od nich vzdálila. Nechtěl jsem být jako otec, který se pod Osmany sklonil, přijal jejich uniformu (a já ho za to nenáviděl), aby ale mohl být se svými blízkými a chránit je. On obětoval hrdost a idealismus, ale uchoval si spolubytí s rodinou. Já volil opačně.
Nebylo to černobílé: bylo to tragické - volbou jednoho ztrácíš druhé. Jakákoli volba tehdy znamenala ztrátu. (Byl jsem nejstarší; můj mladší bratr chtěl být jako já, být noblesní důstojník v cizině - ale zbyla na něj "domácí hrouda"). Kdo ví, kdo měl tehdy pravdu a co bylo to "správné"? Každý tehdy jednal dle své upřímné víry.
Ale nyní - kdybych mohl být znovu tím chlapcem, vrátil bych bych se z války domů a řekl bych svému otci: "Odpusť mi, otče, zmýlil jsem se. Mé místo je u vás. Měl jsi pravdu." A vzal bych pluh, sundal uniformu a šel si po své práci.
A on by mi řekl: "Nezlobím se už na tebe, čekali jsme na tebe, tvé místo je tu.
Ani já nebyl schopen ustoupit ze své pravdy, když jsem tě zavrhl a řekl, že nejsi více už mým synem. Tys ale přišel, a to je hlavní. Tvá země je tu.
Nevadí, že jsi přišel až teď, protože srdce nezná času. Zná jen hloubky, které se zdráhá dotknout."
-
A protože pravda je hůl o dvou koncích a každý astrologický aspekt propojuje dva archetypy, aby pravda byla úplná, musím tento příběh říct i z druhé strany, protože i to se mi odehrálo před očima, když jsem hleděl do obrazu s tržištěm.
-
Já byl i onen otec. Byl jsem tvrdý, přísný, zakořeněný v tradicích svého lidu. Mé slovo bylo svaté. Můj nejstarší syn měl kráčet v mých šlépějích. Neměl jsem však pro něho slova dobrého. Mé srdce bylo jako ze železa; není se co divit, že nechtěl být jako já a že seběhl na Balkán. On myslel, že to bylo kvůli mé službě u Osmanů, ale ve skutečnosti se děsil mého zatvrdlého srdce. Chtěl to jinak. Chtěl být někým jiným. Nechtěl dopadnout jako já. Byl můj nejstarší, nejlepší; bylo mi líto, že utekl, ale nemohl jsem nic dát najevo. Odepsal jsem ho a nikdo o něm přede mnou nesměl mluvit. Byl pro rodinu ztracen.
Ale když maminka četla dopisy od našeho chlapce, tajně jsem jí koukal přes rameno. Doba byla tehdy taková, že jsem nemohl jinak; každý otec by jednal stejně. To on by musel přijít, já si tehdy pevně stál na svém. Všichni jsme byli takoví drsní chlapi jako z kamene. Ale kdybych snad měl jednu věc změnit a poradit něco svému někdejšímu já něco, co by prošlo, řekl bych mamince, aby mu poslala s dopisem tu minci s orlicí, kterou měl tak rád a kterou měl ode mě. On by pak věděl, že to znamená, že jsem v srdci nezapomněl a že se může vrátit. ...A přijel by. A já bych neumíral v hořkosti, obrácený s očima k západu.
-
Chybou syna nebylo, že následoval své ideály. Jeho chybu bylo, že neposlechl volání svého srdce a nebyl se schopen sklonit. Chybou otce nebylo, že sloužil Osmanům, aby směl zůstat se svou rodinou v rodné zemi. Jeho chybou bylo zatvrzelé srdce a otcovská hrdost.
A tak, když jsem pak později obě části přijal v srdci k sobě, ony se ve mě metalurgický slily. Dostavil se pocit celosti, mé slunce rozzářilo plnou silou a před svým zrakem jsem viděl defilovat asyrské a arménské krále.
Komentáře
Okomentovat