Pít černou vodu

Letošní loučení s Arménií je pro mě těžké. Strávil jsem zde tři týdny, protože me zde skolil kovid a nemohl jsem se dostat do Prahy podle plánu. Musel jsem 10 dní strávit na izolaci na hotelovém pokoji. Odlétám z této země po třetí.  Strávil jsem zde už celkem 7 týdnů.  Můj pohled na tu zemi se mění a měním se i já sám. Jedno ale zůstává. V jakkoli těžké situaci se tu člověk ocitne, stále potkává dobré, od srdce dobré lidi, kteří svou zemi milují a když projevíte jen kousek podobné lásky nebo zájmu o jejich zemi, otevřou vám srdce do kořán, jako kdyby nežili pro nic jiného než pro svou zemi. Jsou do ní vrostlí zcela upřímně a bezelstně jako malé děti, jako hříbky do mechu. A já nemohu sám nyní říci, kde jsem v tom všem já sám. Ztratil jsem se v lese, v kterém jsem se současně našel. Už nevidím jen to hezké, to z plakátu, tu špičku ledovce zalitou světlem. Vidím propletenou nekonečně složitou půdu lesa se zakroucenými kořeny. Vnitřní rozpory. Ke každému ano další ne. Už nemohu říct, jaká Arménie je. O něčem mluvit lze jedině z dálky, kdy vidíte zjednodušené obrysy. První dojmy jsou většinou správné.  Ale když do něčeho vrůstáte, přestáváte vidět.  Já už jsem v oné tmě pod povrchem. Už nevidím. Už nemohu tvrdit nic určitého. Obrysy se ztratily. 

Jako v manželství s člověkem.  Uz poznávate jeho stíny a rozpory, ale vaše láska se tím nezmenšuje. Vrůstáte do sebe. Pryč je všechna objektivita. A v této pralátce už nelze říci, kdo koho ovlivnil, není to kauzalita, je to alchymie, jejíž vysledek člověk uvidí až po letech, podle vrásek podél očí, podle držení těla, podle mlčení. 

Ta laskavá země mi nyní poskytla místo pro mé znovuzrozování. Nemohl jsem kráčet venku a hladit svět očima. Musel jsem cestovat sám do sebe a poznávat své srdce.  O tom těžko psát. To je jako psát o mechu a bažině.  Je to hluboké, ale naše slova jsou jakoby vytvořená pro jazyk očí, ne pro jazyk podzemí. Vím však jedno: jak drahá je mi voda té země. Je moc vzácná.  Proudí zdarma ze všech fontán, ale tryská ze zvláštního zemského podkladu a je to elixír. V té vodě je velký poklad té země.  Voda krouží ve velkých cyklech a nese nám dávné vzpomínky všeho živého, co kdy kráčelo po naší planetě. 

A ta voda kroužila mym tělem a učila mé neklidné  srdce míru a odpuštění.  Dávala mu rosu tam, kde zuřily boje bez začátku a bez konce. 

Protože jsme stvořili jazyk očí, máme málo slov pro jazyk těla, doteku, srdce. Srdce je totiž hluboký a prodloužený dotyk těla. Vím to bezpečné. Když si přiložím k srdci víno, cítím dotykem těla jeho chuť a složení, jako bych ho chutnal. Když ho pak ochutnám jazykem, vjem je obdbobný.  Když mluvím o armenské vodě, nehovořím jazykem očí, ale jazykem těla a srdce. Mluvím tak, jak chutnám tuto zemi. Tato země má chuť, která zůstává, i když zavřeme oči. 

Naše letadlo se právě odlepilo od země.  Jsem dojatý.  Jako kdyby mi bůh říkal: nikdy jsem ti neříkal, že to s tou Arménii bude lehké.  A mohl by dodat: ale ty víš, že jedině takové věci ti nakonec dávají smysl.

Chutnal jsem mrtvou a živou vodu.  Procházel údolím smrti. Viděl jsem krysy běhající ranním Jerevanem. Tak jsem zde slavil Samhain, daleko od domova, v cizí zemi, cizinec, v divném pokoji, s výhledem na divnou čtvrť, a bylo mi hořko.

Kovid je hořká medicína. Neboť to není jen nemoc, je to i medicína. Velký dar lidstvu.  Příroda vše hořkou chutí poznačila tam, kde něco léčí tak, že to homeopaticky předchází hořkost a zlo daleko větší. Požehnání hořkosti tak spočívá v tom, že nás uchrání zla a bolesti daleko větší, která by jinak nastala, kdybychom tuto malou hořkost nepozřeli. Neměli bychom tedy klást odpor nemoci, která obsahuje onu malou požehnanou hořkost.

Týden před cestou do Arménie jsem měl jinou medicínu, kambo. Hodně vpichů do celého těla.  Kambo normálně zvyšuje imunitu. Ale tady jsem cítil, že kambo vnitřně pracuje a spojilo se s kovid medicínou a něco čistili společně. Dohodli se. Kambo dalo mému kovidu oči vidící dál do tmy. Uvidět něco, doopravdy to uvidět, je to, co léčí. 

Vzpomínka. Čtyři roky zpátky. Tehdy jsem ještě neměl tušení, že někdy pojedu do Arménie.   Na chalupě s kamarády. Bereme si velké medicíny. Můj drahý přítel J. mi hledí do očí. Hluboce se potkáváme ve velké úctě znovu na naší cestě.  Vidí mě se zlatou korunou. Je mi velkou ctí, tě znovu shledat, říká mi. I pro mě je mi velkou ctí. Vítej zpět. Tvé jméno bylo tehdy Sargal, byl jsi můj věrný bojovník. Stál jsi pevně po mém boku tak, jako stojíš teď znovu a nikdy jsi mě neopustil. 

Vidíme oblaka bitev na blízkém východě.  Je to moc dávno.  Válka je skoro prohraná, nepřátel je přesila, ale víme, že musíme znovu sjednotit naši zemi a náš lid. Teď je ten rozhodující moment obratu.  Nasedáme na koně.   Vyrážíme znovu, Sargal je mou velkou oporou jako i další věrní bojovníci.  I když je smrt blízko, nemáme strach, cítíme, jak za námi stojí velká síla pravdy a ta jedná skrze nás.  Ta síla jde s námi a skrze nás se obnovuje velikost naší země. Teď jako tehdy vyrážime znovu. Neboť čas je jeden velký návrat malých kapek, které se znovu slévají.

Po pár letech po tomto zážitku říkám J. Prosím namaluješ mi, cos tehdy viděl?  J. mi posílá, co si tehdy namaloval do svého deníku: zlatou korunu s osmicípou hvězdou s tečkou uprostřed na místé čela, podél níž stojí z profilu dva orli svíraje tuto hvězdu mezi sebou. Z koruny/helmy visí chrániče dolů přes uši. Je to nezaměnitelná dřívější koruna arménských králů z předkřesťanské éry. 

Odkud mému příteli příteli přišel tento obraz? Snad je to hra velkého tajemství. Dál nevidíme. 

Snad voda arménské země mé srdce naučila, že bitvy mohou být krásné a vznešené, ale krásnější je milost, která všechny bitvy rozpouští jako snášející se rosa. Rosa je jako živá voda. Ale jí musí jako v pohádkách předcházet voda mrtvá, černá, onen kal na dně všech věcí. A tak chvála mrtvé i živé vodě, nemocem i medicínám, bitvám i nekonečné milosti boží.