Zpátky na cestě

Já tady spím na lávě ze svých snů. Vždycky se tu něco semele. Proto se vždycky trochu bojím sem jet. Ale musím sem jet. Je tu můj osud. Utíkat před Jerevanem by bylo jako utíkat před svým osudem.

Přistál jsem o půlnoci. Měl jsem radostný pocit důvěrnosti, že už to tu znám.  Vím přesně do jaké uličky jít. I v noci.

V jednu hodinu už sedím v baru Proces.  Vítej zpátky v procesu, směju se sám sobě. Pochopte, proces je hlavní náplň mé terapeutické a konstelační práce. Nedělám nic jiného, než že důvěřuji v proces a nechávám ho dít. A do tohohle baru jsem kdysi vletěl poslepu; to ještě neměl na dveřích nic napsáno. Proto mé první kroky vedou sem.

Rozhlížím se.  Nikoho tu neznám.  Vymalovali tu. Srkám jednu zkušební Koronu (mexické pivo; jeho prodej musí teď stoupat snad jedině v Čechách a v Arménii), dělám fotku a posílám ji svým ruským přátelům (Ona a On), které jsem právě tady potkal před dvěma lety. Píšu: zdravím z Procesu, jsem zpátky v Jerevanu. (Má to být jen nostalgický pozdrav.)

(Zde si můžete přečíst, co se tu dělo před dvěma lety).

Jejich odpověď: whaaat? My jsme zrovna taky v Jerevanu! Po dvou letech. Včera jsme si o tobě s M. povídali. To není možný! Musíme se setkat! 

Čekám na ně v noci v japonském klubu Simona (zvenku jen japonský název na dveřích v suterénu) a piju mnichovské bílé pivo (trochu bizár tady, ale nerozuměl jsem barmance název). Sakra, to je zas rychlý start. Stihl jsem dnes jen návštěvu  největšího jerevanského chrámu sv. Gregora Iluminátora, kde jsem se pomodlil: Děkuju, že jsem tady. Pocit štěstí. Co tu zase dělám? Jo, cejtim to, už tu mám kořeny, už jsem tu naroubovanej. 'Naber si tu, co je tvý. Tady se čepuje něco, co doma nemáš. Takový lázně. Země, minerály, prameny - tu maj jinej náboj. Vyhřívaj tě. Je to tvoje lví země.'

Věřím, že štěstí je v zemích po světě  distribuovaný spravedlivě. Tady mají války a bojujou o přežití; ale země je drží, vyhřívá. Způsobuje, že jsou víc horký a živý a jinak tančej a maj silný kořeny a nemusej kvůli tomu dělat ásany. My zas máme jiný bonusy - a tak je život zhruba nějak spravedlivej, ať se narodíte kamkoli. Výhodou zdejší války s Azerbajdžánem je, že když umíraj kluci ve válce, tak se tu nebrečí kvůli kovidu a nikdo tu nenosí roušky (kromě supermarketu). A v barech se smí kouřit (i v restauracích typu Mc Donald, což mě trochu zaskočilo). Všude je něco. 

Pak přichází X. (Ruska) a M. (její arménská kamarádka; ta mě posledně v Procesu řekla, ať tu nesedím jak u suchánků a jdu se s nima ožrat a propojila mě s X.) Kde je D.? Ptám se X. Rozešli jsme se před sedmi měsíci. Byl to komplikovanej Narcis. Já tu teď pracuju na dálku v online režimu - učím angličtinu k nám do Moskvy. 

Prohlédla si mě. Změnil si se. Ano, přitakávám.

Smějeme se, máme radost z našeho setkání a znovu poznáváme, že si skvěle rozumíme.  Vypravím jim o své druhé cestě v zimě před dvěma roky, kdy jsem tu potkal J. ze Slovenska, s kterým jsme tu rozvinuli fantastické plány, jak sem budeme jezdit a žít tu část roku. Byly to jeho plány, ale když zjistil, že jsem blázen do Arménie jako on, tak mu došlo, že mu do jeho plánu zapadám na přesně určené volné místečko. A já zjistil, že to, co říká, je vlastně i můj dávný sen. Já si na něj jen rozvzpomněl, praštil jsem se do čela a zalilo mě hedvabné blaho vzpomínek na budoucnost. Velký Humorista nás tu spojil a dal nás na stejný hotel v listopadovém Jerevanu, abychom se opravdu nemohli minout.

Ale kovid a válka nám do toho hodily vidle a vše se odložilo. Proto tu jsem až po dvou letech. 

Vypravím holkám o své práci, konstelacích a o mnoha věcech, o cestě do Istanbulu do Španělska. Vypravím, jak jsem se proevropských turků v Istanbulu ptal, co si myslí o arménské genocidě, jak seděli zařezaní a mlčeli. M. učí španělštinu, je arménka původem z Moskvy (diaspora žijící v cizině). M. slibuje, že mě představí dalším kamarádům z diaspory, kteří tu v Jerevanu také nyní žijí. S X. se shodujeme, že máme z ruských autorů nejraději Dostojevského. Nebavili jsme se o tom už někdy? Když řeknu jeho jméno, ukáže mi jeho tvář na tašce přes rameno. Piju russian longdrink, něco s kafem a je to hrozně dobrý. Podnik Simona je vyhlášený na koktejly.

Tři hodiny utekly jako nic. Jdeme na čerstvý vzduch před klubem. Není vůbec zima, je tu asi o 5 stupňů tepleji než v Praze; podzim je tu příjemně vlahý, kdežto zima krutá. M.: podzim mám v Jerevanu nejraději. Snažím se jim vysvětlit, že vždy, když tu jsem, tak se všechno děje, jako když je to připravené, že to nevychází z mého usilí. Jak by tomu mohli nerozumět, když jsou právě u toho?  Vesmír nás už zase hladce vplétá. M. vypráví o své polské kamarádce, která se sem přestěhovala a naučila se za chvíli arménsky líp než ona a taky tady propadla tomu kouzlu. 

Ptá se mě, jak je to, Vojto možný? Jak tyhle věci vysvětlit? 

Hlavou to nevíme, ale srdce to ví, odpovídám. M. i X.  přitakávají. 

S X. se shodujeme, že si sem jezdíme pro svou meditaci, ponoření, že odtud vidíme věci v sobě a doma jinak. 

Loučíme se prozatím a všechny nitky v tkalcovském stavu krásně předou. Klid. Radost. 

Tak končí první den.

Ale večer ještě, před cestou na bar, jsem na pokoji ve zvlášťním rozpoložení. Schíza být ve škvírce mezi dvěma zeměmi, než člověk po příletu dosedne. Jsem tu jako cizinec. V zemi, kde lidé na vše reagují úplně jinak. Nebýt ještě úplně připojený do nového pole. Odcizení. Nevím, jak tento divný pocit překonat. Ale andělé se tu o mě pořád starají. ...Uslyším totiž  zdola piano. Paní majitelka hotýlku hraje v kuchyni melodii.  Znám ji! Babajanyan, elegie! Vybavuje se mi. Ta směs smutku a radosti. Běžím dolů a sedám si mezi posluchače. Další skladba: 'Jerevan'. Ona nostalgie na přelomu zdejších zlatých 60. a 70. let. Cítím tu skladbu. O čem je. Oči se mi zalijí slzami. Ale už nejsem ve škvíře. Už není pochyb, že jsem tu. Že jsem se vrátil. Že mi tohle místo tak strašně vzalo srdce. A že sem patřím.