Pít černou vodu
Letošní loučení s Arménií je pro mě těžké. Strávil jsem zde tři týdny, protože me zde skolil kovid a nemohl jsem se dostat do Prahy podle plánu. Musel jsem 10 dní strávit na izolaci na hotelovém pokoji. Odlétám z této země po třetí. Strávil jsem zde už celkem 7 týdnů. Můj pohled na tu zemi se mění a měním se i já sám. Jedno ale zůstává. V jakkoli těžké situaci se tu člověk ocitne, stále potkává dobré, od srdce dobré lidi, kteří svou zemi milují a když projevíte jen kousek podobné lásky nebo zájmu o jejich zemi, otevřou vám srdce do kořán, jako kdyby nežili pro nic jiného než pro svou zemi. Jsou do ní vrostlí zcela upřímně a bezelstně jako malé děti, jako hříbky do mechu. A já nemohu sám nyní říci, kde jsem v tom všem já sám. Ztratil jsem se v lese, v kterém jsem se současně našel. Už nevidím jen to hezké, to z plakátu, tu špičku ledovce zalitou světlem. Vidím propletenou nekonečně složitou půdu lesa se zakroucenými kořeny. Vnitřní rozpory. Ke každému ano další ne. Už nemohu říct, jak