Děda George

Mám tam jít znovu? Říkám si před domem galerie lidových řemesel v Jerevanu. Je horké léto. Už jsem tu kdysi byl při první cestě. Jdu dovnitř. 

Chcete průvodce v angličtině? Ano, chci. (Kdysi jsem tu byl bez průvodce). Přidělí mi krásnou a milou Astghik [Aštrik]. Což znamená Hvězda (= to, co my rozumíme Venuší.) 

Astghik miluje koberce. Specializuje se na ně.  Vysvětluje mi jejich tajemství. Který symbol znamená hada, který draka. Rodiny si je tkaly samy. Rozšířily se z Arcachu do celého světa, často někde pak považovány za muslimské.

 

Jsou to poklady sloužící k dekoraci a ochraně.  Zobrazují řád světa (čtverec), věčný koloběh života (hákový kříž), strom života (genetické propojení všech rodin do dávných časů), ochranné draky, orly a hady. 

Domácí výrobky do kuchyně, vyřezávané mandaly jsou plné kosmogonie, jemné růžicové geometrie, něco na způsob kabaly tepané, žíhané a řezané do dřeva a do kovu, po nocích do nejmenších detailů, malé rodinné poklady, v nichž bydlí velký život arménské duše. Velká duše je tu všude rozestřena a nejvíc v očích Astghik, která vypráví. A teď i v mých. 

Jsou tu panenky na sůl, velkou vzácnost, ukryté v útrobách Velké ženy Země. Sůl byla poklad. Arméni mají také "naši" pohádku Sůl nad zlato, úplně stejnou.

Pečlivé, jemné, stříbrné šperky jakoby dělané milimetrovými jehličkami. Posvátné opasky pro ženy i muže odhánějící uřknutí, zlo a štíry zpět do písku.

Uratiánské vázy se zvířecíma nožičkama (styl napodobující nejstarší období Urartu kol 800 př. Kristem) působí mocensky, rožšafně a vladařsky.

Po exkurzi už na mě čeká můj nový kamarád George, s kterým jsme se při příchodu představili a řekl jsem mu odkud jsem a že píšu knihu o Arménii. (To je to, co právě čtete).

"Welcome, my best friend!" haleká ve dveřích sedmdesátiletý děda George, když se dozví, že jsem z Prahy, kde on byl jako 25 letý mladík a kde byl zamilovaný do české dívky, houslistky. "Byl jsem tak mladý, svět byl tak krásný," září mu oči svežestí. Jako bych viděl Prahu jeho očima. Děda Geroge vypadá a mluví jako náš herec František Filipovský. Úplně ho vidíte, že jo?

Jdu o němu na kafíčko do kanclu. Všem mě představuje a vypráví, že překládal kdysi do arménštiny Zikmunda Freuda - o truchlení. "Welcome here. I want you to baptise here, to our church of armenian art." Ani bych v jiné církvi nechtěl být pokřten, než v téhle! 

George jinak provádí galerií malé žáčky ze škol, aby jim vdechl do dušiček tu jiskru arménské velké duše, aby se mohla rozhořet láskou a hrdostí. Copak já nedělám nyní totéž? 

Jak by pak děda George nemohl být mým milým starým známým a přítelem! 

Oči mu hoří dětským smíchem. Učí se nyní italsky, ale ještě hovoří i francouzsky a rusky. Na stole mu leží spousta knih. Sám prý píše divadelní hry. Je to takový renesnční typ herce a literáta v jedné osobě. 

"Počkej, něco ti dám na památku." George mi věnuje svůj obraz okrové arménské krajiny. Na druhou stranu napíše: "To my best friend Vojta from Prague.  I love you. Because life is beautiful. George."

Já bych mu napsal totéž!

"Georgi, budeš v mé knize."

"A ty v mém srdci."

*

Při druhé návštěvě oprašuji francouzštinu a slibuji Georgovi, že mu dodám český román, který by mohl přeložit do arménštiny. Napadne vás někoho jaký? Uvítám tipy.