Vesničané v Jermuku

V lázních Jermuk (odkud pochází ta nejlahodnější minerálka v Arménii), vyklopil autobus vykulené vesničánky ze vzdálených vesnic. 

Děti měli oči navrch hlavy a kulily je do 360 stupňů. Měli ma sobě jakési režné oděvy, jakoby ste našli doma u babičky, ale takové měli i děti a mládež. Působilo to roztomile. Vyzařovala z nich naprostá důvěřovat a dobrota. Že byste jim dali jablíčko. 

Oni jsou z jiného věku. Jsou strašně dojemní. I rysy tváří jakoby z jiného střihu a barev.  Něco, co připomíná starořecké vesničany - horaly, co někde ještě v ústraní přežili do současnosti. Anebo svět Boženy Němcové. Nevím jak ale vyjádřit to hlavní, co mě na nich dojímalo. Jakási arménská esence, která je všude rozstříknuta po kapkách, ale v nich bydlí ještě celá. Neumím to chytit do slov. V Jerevanu už jsou lidé docela jiní. Evropští, pozlacení. 

Příměr. V pravěkých malbách by to byla rumělka. Jiná barva (než z naší palety), ale ta základní. Kterou musíte rozmělnit mezi prsty a přivonět. Je to barva starého světa. Hodně starého. Děti jsou okaté, dívky nohaté a nosaté. Celé se to neohrabaně valí a snaží uchopit "nový svět" v jako včeličky v šatech našich babiček. 

Chtěl bych jet do těch vesnic a namalovat je! Být s nimi ještě chvíli, prosím. 

A přece jsem tu esenci neřekl. Proboha co je to za krásu? Takové zvláštní dobro. Dobro, dobro prostoty a velikosti srdce. Není tam žádný trik, žádná přetvářka. Dobro, co se rozdá a nic mu nezbude. Proboha, oni jsou tak krásní.

Grigor Khanjyan: Chléb v horách, 1972