Arménské písmo

Co říká o Arménech jejich písmo?

Otevřel jsem slovníček s frázemi a abecedou.

Pokouším se naučit číslovky, proniknout do písma, do jeho grafické podoby i zvuků. Pár postřehů z mého poznávání se s arménským písmem - jakési pracovní poznámky, které se pak ke konci pokusím syntetizovat a projasnit:

• Klade mi odpor. To není vláčná zpěvná italština, která lehko zůstává v mysli a dobře se učí jako další románské jazyky (vzduch - voda). Ne, to je soustava štítů na skalách, které nikdy neustoupí. To je element země. Nepohnutost, neovlivnitelnost. Je to perspektiva naruby vůči té naší - a ta nikdy nepřistoupí na naší interpretaci světa. Má tu svou a tu si hájí do roztrhání těla. Z negativní strany je to paličatá, zabedněná zarytost horala. Z pozitivní strany je to nezmanipulovatelnost nějakým globálním, většinovým proudem. Tenhle hlas si nemyslí, že pravdu má většina. Tenhle hlas ví, že pravdu má On. I kdyby zůstal sám samojediný vůči přesile. A bude ji hájit a bude kolem ní tančit a švihat mečem. To je arménský jazyk hned na první pohled.

• Když bys mu řekl: pojď, pohovoříme o kosmogonii řecké a indické, on řekne: my máme svou. Nechte si ji. My na hvězdy koukali dříve než oni. Počkej, chceš říct, že se někde v dálce snad podobají? Inu (sebeobdivně škrabajíc se na krku) - nerad to říkám, ale: opisovali od nás. Pst, nikomu to neříkej. Nu, kdyby ses chtěl něco o tom dozvědět, zde máš o tom několik desítek našich spisů - pak přijď a pohovoříme o kosmogonii 'řecké a hindské' (shovívavě hledě na ty méněcenné výhonky ducha).

• Přepisuji si abecedu na velké plátno. Rozřazuji si znaky podle grafické podoby. Tuhle mám skupinu: berel, údolíček, vertikál, oblo-osmiček a obloorganických tvarů... postupně mi přibývají další množiny.

• Tu mi dochází: velká písmena jsou otcové - a malá písmenka jsou synové! Je tomu dozajista tak. Otcovské písmenko pramení z Boha (vlevo nahoře), z říše ideálna, abstraktní jednoty, z principu. Synovské je vpravo dole, v zemi, jeho nevydařenou kopií a pokusem o nápodobu. Hle - zde patriarchální duch dávných otců, kde na konci jest otec nejzazší - Bůh, z něhož my všichni jsme nápodobou povstali a povstáváme, snažíc se napodobit původní vzor, což reálně nejde, ale nesmíme se o to přestat snažit. Tu máš pohlavek, synku, zase jsi udělal chybu, odlišil ses od původní dokonalosti. Napiš to písmenko ještě jednou a pořádně. Vše musí být precizně, jinak by malá odchylka vedla v budoucnu k velké odchylce. Otci jsou posvátní; synové jim vždy dlužní. To také praví písmo Arménů. 

• Malá vsuvka: Arméni si říkají Haystán podle praotce Hayka. Jeho syn se jmenoval Armen, a tak jim Řekové říkají Arméni. Protože jim tak říkají Řekové, tak jim tak říká i zbytek světa. Obě označení jsou z pohledu Arménů zcela ok.

• Za všemi detaily znaků vane toto: dávný obraz Matky Země, jeskyně, prvotní sídla - odkud se však již vzhlíží ke hvězdám: ke kosmu, k vyšší symetrii. Od země se jde ke vzduchu. Od kamene rovnou ke hvězdám. Od Gai k Úranovi. Něco jest zde překročeno, než jak běžel evropský vyvoj, kde bylo více peripetií, obratlů na páteři ducha. Zde se z pravěku skáče rovnou k monoteistickému duchu. (Stanislav Komárek to nazývá paleo-protestantismus). Zvláštní překulení z náruče Matky Země k Velkému Otci, jakoby k velké hudbě měly stačit dva tóny (anebo tři?) Ale proč ne? Zdánlivá prostota je totiž obohacena štědrostí na miliony bočních odstínů výrazu (to je cítit např. v lidové hudbě zaranžované Komitasem). Jednoduchá melodie, živě procítěná, dostává nové rozměry. Toto boční obohacení rozvedu o jeden odstavec níže.

• Oproti velkému zjednodušení (redukce naší mnohosti směrem k pár základním principům): zde probleskují škály, rozměry, které u nás nemáme - jiné roviny zobrazení a vidění, jež se nedají převést do našich souřadnic. Je tu něco ve vesmíru, co my nemůžeme v našem "mind-setu" vidět, ale Armén si toho všimne! (Podobně jako vlčí dítě čenichá na jiných frekvencích než dítě vychovávané lidmi). Toto námi neviděné X, může na nás působit jako tajemství: pro ně však zřejmě něco samozřejmého, běžného - s čím se už "narodíte" a nepřemýšlíte o tom. ("Vznešený divoch").

• Dále znaky pro emoční senzitivitu, ale v kolmém a silně principelním písmu jinak zaměřena než u nás. U nás (pravosklon, obohacení) je emocionalita romantická, k Ty vztažená, subjektivní, individulistická, lehce hysterická. Zde jakoby poslušnost a vykonávání odvěké vůle předků, v rámci níž kultivuji smyslově citové prožívání (SF v typologii MBTI), které se těší z detna ailů v rámci respektovaného řádu. Mikroodchylky v přípravě jídla, v tanci, v pohybech, v ornamentu jsou zdrojem rozkoše, kterou Zápaďan tolik nezná. (To bude nejspíš platné pro celý Blízký východ). Je to jako kdyby Zápaďan potřeboval přeslazenou pomerančovou Fantu, aby potěšil svůj jazyk, kdežto Armén zachytí rozdíl mezi dvěma minerálními vodami a jeho jazyk má zážitek obdobný. Je mi rozumět? Doufám, že aspoň trošku. Ještě to zkusím historicky: když musíte stovky let respektovat zaběhlé tradice a vrchnost, když individualita nesmí běsnit proti vůli kmene a starších, naleznete mnohá mikropotěšení tam, kde my procházíme bez povšimnutí, třeba v poryvu vánku, v letmém úsměvu či v jinak zřaseném záhybu šatů: a součet jejich denních smutků a radostí je nakonec stejný jako ten váš - kde vy jste uvyklí žít svobodně a v letu, protože se nacházíte v prostředí, kde individualita má více práv. Sledujte děvečky, jak se vrací z roboty na panském a jak spolu žertují a usínají ve sladkém objetí; zatímco vy máte vše - a je vám to málo. Štěstí není v tom, kolik toho máte; ale zda dovedete tančit mezi kapkami rosy, což se arménská duše naučila. 

• Po pozorování více ukázek písma v jerevanskych muzeích: zde něco jinak, pokud jde o škálu intuice - smysly. U nás stojí v polarizaci jako protiklady. Někdo se orientuje smysly, je víc nohama na zemi, tradiční, konkrétní, detailistní (smysly) - někdo naopak vidí globálně, odtělesňuje se, hledí na horizont, do sféry možného (intuice). Zde to není protiklad, zde je to nějak obojí v jednom. (Hypotéza). Prozatím bych to nazval tělesná intuice (vlastně vytříbený rychlý instinkt). Nebo ještě jinak: Armén se pohybuje svižně v praktických konkrétnostech i vysoké abstrakci.

• Hlavním grafologickým znakem arménské abecedy je však značná nespojitost. (Tyto znaky se těžko propojují: písmo vás nutí k nespojitosti. Bude to tedy zřejmě i jakýsi rys národní povahy). Extrémní nespojitost je typická pro člověka, který poněkud odhlízí od vnější logiky, která váže věci skrze fakta do jakéhosi hladkého soukolí a systému, zato je více napojen na hlubinná zřídla vlastního nevědomí. Z určité perspektivy je tento člověk více "mimo", je krajně subjektivní, nevypočítatelný, zkratkovitý, eruptivní, ale jakoby skrze něj tryská nebo může tryskat rovina niterných vizí, originálních vhledů a postřehů k pitoreskním detailům reality - obdobně jako u Hieronyma Boscha. Takového člověka také těžko zlákat nějak ke spolupráci - je tu jaksi sám pro sebe - ve svém světě, ve svém rozjitřeném blouznění, kde se přísná logika a suchá metafyzika na jedné straně může potkávat s citovým mysticismem na straně druhé. Rozhodně takový člověk však nebude mechanický a sucharský, bude zářit neotřelým vtipem vyplývajícím z alternativní kombinatoriky jeho mysli. // Protože nespojitost neumí spolupracovat, táhnout za jeden provaz tak jako spojitost, lze v tomto vidět budoucí (anebo stále přítomnou) tendenci k roztříštěnosti diaspory: Armén je solitér, který si musí svůj Everest vždy dobýt po svém, i kdyby přitom měl zahynout. Na vědomé rovině Arméni nespolupracují, ale na nevědomé jsou jedné krve (nespojitost). Kdežto my (se spojitým písmem ve školních osnovách) jsme více kolektivní, kooperující, avšak s menším smyslem pro individuální originalitu. A vnitřně nemáme tu jejich soudržnost "jedné krve".

• Po napsání všech písmenek abecedy: připadá mi, že často frekventovaná písmena (samohlásky jako e) jako obtážně proveditelná, zatímco méně frekventovaná písmena mohou mít zase naopak strukturu jednoduchou, základní: není v tom elegantní systém, který by bral ohled na efektivitu písma tak, aby se snadno psalo a učilo. Připadá mi to jako výtvor sofistikovaných mnichů se zálibou v estetice, kteří si hýčkají to své - pak malují v prachu rozdělující čáru a hledí na prostého vesničana: hle, vidíš tu čáru, to jest čáta mezi prosťáčkem a naší esteticko-intelektuální elitou. Chceš ji překročit? Chceš být jako my? Pak tomu obětuj to, co my - tisíce hodin sezení a koncentrace, trp pod knutou otců a snaž se - a jednou budeš jako my - jednou budeš "vzdělaný" - rozuměj "vznešený". Písmo je mnišsko - kaligraficko - elitářské a obyčejného, průměrného člověka, který si chce naškrábnout, co má koupit v sámošce - poněkud týrá. Jistě má utýrán kaligrafickým výkonem padnout před chrámem ústy v prach a obdivně hledět na eleganci, s níž chrabrý mnich maluje starodávná písmena. -- Na druhou stranu: kdo tuto hranici překročí, dostává se mu účasti na této vyšší kaligrafické kráse. 

Shrnutí - co jsem se z písma dozvěděl o arménské duši?

• písmo je zemské, defenzivní, nepohnutelné, ochraňuje a zakonzervovává kulturu, aby vydržela krupobití jakýchkoli vnějších sil, které se ji snaží podmanit - neuspějí; duše písma sídlí v horách, nahoře (tak jako její kláštery), vysoko v principech, a nebere příliš ohled na běžné lidi a praktické užití
• tam, kde jiné národy spolupracují, my ve své izolaci musíme vše vynalézt sami, vlastní, enormně zvýšenou intelektuální pílí a kreativitou
• život je zde náročnější, tvrdší, ale právě proto nějak stojí za to 
• jsou tu jiné vrstvy světa, které tato archaická duše cítí, kdežto Evropan ne
• jsme zde stále blízko duchu i Zemi, principům a přírodě
• v tuhé porobě a poslušnosti vůči tradicím a vládcům, navzdory těžkému životu, se tu vyvinul zvláštní cit a smysl pro skromnou radost v maličkostech (nechtít vše, radovat se právě z toho, co máme - a ještě se o to i podělit)
• Otec je zde velmi ctěná instituce
• jakoby zde nemá smysl chvátat vpřed k nekonečnému rozvoji, ale spíše setrvávat v
  "původním prameni"; hledá se původní pravzor, z něhož jsme nějak všichni vzešli