Čím je mi tato země

Oni jsou mým milovaným národem, po staletí.
Oni jsou můj ztracený lid Nairi z časů království Urartu. Oni jsou ten lid, který u těch časů přežil.

Vracím se z druhé cesty a vím to teď už jistě:
Zde je mi dáno žít, milovat a tvořit.
Sem patřím.
Země mi to říká.
Jsem tu šťastný.
Je to krajina a jsou to lidi.
Budu je vždycky milovat; nezapomněl jsem na ně.
Nemá to vysvětlení, ale je to tak.
Vidím tu tolik krásy, která mě dojímá.
Na každém kroku.
Nebude to lehké, naučit se jazyk; bude tu mnoho těžkostí. Je tu mnoho věcí jinak a potrvá, než do nich proniknu. Ale stojí mě to za to.

Bůh mě stvořil se vzpomínkou na Arménii, abych ji jednou musel znovu najít. Bylo to tu pro mě přípravené. V Čechách jsem prodělal svá tovaryšská léta a nyní to vše uplatním zde v jakési velké syntéze, která propojí obě naše země, Čechy a Arménii, aby se mohly obohatit.

Starý koncept byl "provádění druhých jejich příběhem", duševní podpora a průvodcovství. To vše zde dostává nový rozměr, neboť zde jsem ve svém středu, ve svém Slunci, ve svém já, u sebe doma a zvu druhé, aby přišli a viděli tuto krásnou zemi. Dělím se o svůj nadbytek, jenž mi byl dán nebo propůjčen. Jsem nyní i průvodcem po této zemi. Obohacení, učení a výměna probíhá na mnoha úrovních žároveň.

Toto místo mi poskytne zakotvení, kořeny, nové souřadnice, částečně i novou identitu. Mé působení ve světě, realizace toho, kdo jsem dostává tak plných obrysů. Všechny dílky puzzle zapadají do většího rámce. Velký obraz se skládá a kompletuje. A v obdobném procesu budu nadále nápomocen já vám i nadále.

Věřím, čím dál více věřím, že vše je připraveno, připraveno prozřetelností a my do toho "dosedáme", stáváme se toho hodní, přebíráme si to, co je pro nás připraveno.

Nejsem smutný, když odtud po druhé odjíždím. To není loučení. To se nedá vysvětlit. Jsou to spíš porodní bolesti jakési proměny a přeladění mezi dvěma kulturami s jiným frekvenčním pásmem emocí, jejich exprese a toho, co se považuje za možné nebo přijatelné.

Vím, že mě teď čeká fáze učení jazyka a já jí projdu se ctí. Lilya, kamarádka, která je tu pro mě něco jako arménská maminka, je učitelkou arménštiny a bude mě učit na dálku, takže až přijdu znovu v dubnu, už bych měl něco umět.

Nechci všechno prozrazovat, ale už vím, co mám příště udělat a moc se na to těším. Arménie na jaře mě asi ohromí. S kamarádem pořídíme auto a budeme projíždět celou krajinou a budeme něco hledat.

Moc se těším, až vás sem budu zvát a bude mi velkou ctí vás zde seznámit s čímkoli budete na své individuální cestě potřebovat.

Největší odvahou je skočit do neznáma.

To už se stalo.

Nyní je třeba určité množství práce - a nechat znít velkorysou synchronní symfonii všehomíra.

Děkuju všem a všemu a také sám sobě, že jsem měl tu odvahu. Jít v životě dál.

To, co jednou vypadá jako něco samozřejmého mělo často na začátku prvky nepravděpodobného bláznovství.

Děkuji matce Zemi, že je ke mě tak štědrá.
A děkuji za oči Dcery Země, které mě sem přivedly.

Všechno se vrací k sobě na začátek. Jako v této písničce, která mě celý život provází.