Imprese z Arménie

Letošní loučení s Arménií je pro mě těžké. Strávil jsem zde tři týdny, protože me zde skolil kovid a nemohl jsem se dostat do Prahy podle plánu. Musel jsem 10 dní strávit na izolaci na hotelovém pokoji. Odlétám z této země po třetí.  Strávil jsem zde už celkem 7 týdnů.  Můj pohled na tu zemi se mění a měním se i já sám. Jedno ale zůstává. V jakkoli těžké situaci se tu člověk ocitne, stále potkává dobré, od srdce dobré lidi, kteří svou zemi milují a když projevíte jen kousek podobné lásky nebo zájmu o jejich zemi, otevřou vám srdce do kořán, jako kdyby nežili pro nic jiného než pro svou zemi. Jsou do ní vrostlí zcela upřímně a bezelstně jako malé děti, jako hříbky do mechu. A já nemohu sám nyní říci, kde jsem v tom všem já sám. Ztratil jsem se v lese, v kterém jsem se současně našel. Už nevidím jen to hezké, to z plakátu, tu špičku ledovce zalitou světlem. Vidím propletenou nekonečně složitou půdu lesa se zakroucenými kořeny. Vnitřní rozpory. Ke každému ano další ne. Už nemohu ...

V noci jsme překročili zasněžené horské průsmyky a dorazili do nejjižnějšího města Arménie: Meghri. Ze zahrad tu koukají granátová jablka a kaki. Přes řeku Arax jste už v dávné Persii. Cítím to na první vteřinu, onu atmosféru ve vzduchu; já vím hned, kde jsem. Proč Meghri? Před pár dny se probudím v Jerevanu a první myšlenka při probuzení: "megri". Co to je megri? Dávám do googlu. Aha, město tam na jihu. Tak tam teda pojedu. Nebudu oponovat svému nevědomí.  Ví dobře, co já nevím.  Bydlíme u rodiny, po stěnách orientální koberce. Útulné pokojíky. Babuška hned přichystá pro návštěvu. Narek spěchá do magazínu pro něco na zub. Máme hektolitry vodky. A něco kyselé červené k tomu taky. Asi řepa. Vlastně, skromný stůl se prohýbal dobrůtkami. Připíjeli jsme na boha, který nás spojil, na přátelství, na rodiče... a poslední přípitek byl na posvátný oheň mezi námi, který nás hřeje v tomto domě, kde jsme našli útočiště.  Majitel domu je voják, který domácí oheň udržuje v útulné palír...

Jerevane, tvoje uličky se mi postupně zabydlují malými světýlky. Každý úsměv, každá příhoda, každý nový člověk, s kterým mluvím a každé nové přátelství. Bydlí v těch a těch místech.  A když tam kráčím po druhé a po třetí, to místo už není prázdné.  Už září vzpomínkami. Tady stála ona a naskočila do maršrutky, tady si přišel on a během pár minut jsem věděl, že mám nového přítele.  Poznám hned, když mi přijde do života někdo důležitý. Vzal bych vás  sebou jako neviditelného svědka a dal vám ochutnat to a to víno a představil bych vám tu skupinu bláznů z diaspory, které jsem osud přivál jako mě. Seděli byste se mnou a také by se vám nechtělo ráno domů a procházeli byste se ulicemi. Zde je dobré žít. - Jedu na jih k hranicím s Iránem se dvěma milými průvodci, Ani a Narek. Narek řídí.  Ani je vmáčknutá do zadní sedačky a pláče.  Prijíždíme uzemim na jih od zasněženého města Gori, vmáčknutého do skal. Toto území bylo dřív arménské. Nyní tu stojí Azerové se samopa...

Dnes mi došlo něco nového.  Že jsme a jste uvnitř knihy. To mě dosud nenapadlo.  Pro vás je to jasné, protože ji právě čtete. Pro mě je to jasné až teď.  Došlo mi to v muzeu Lusik Aguletsi a když mě paní ubytovávala v apartmánu přes airbnb. Obě se mě ptaly: proč tu jsem? A já řekl spontánně: na prázdniny, ale také abych o Arménii napsal knihu. A když jsem dnes seděl na kafi s X., říkala mi, že s M. četli, co jsem o nich včera a před dvěma lety napsal (použili šikovný překladač) a že se museli usmívat a jaký to byl pro ně skvělý pocit, být uvnitř toho . Čeho vlastně, že jo? Kromě toho, co stále vzniká a my nevíme, co to bude, to bude přinejmenším kniha, kterou právě čtete. Pro vás to překvapení není, protože ji právě čtete už nějakou dobu, ale pochopte já jsem tepve v této přítomnosti, kdy se to rodí.  A dochází mi krásný pocit, že tahle kniha přivede do Arménie spoustu lidí a že je tedy mostem, o kterém jsem snil. A jestli jste dočetli až sem, tak po tomto mostě práv...

Dnes mám pro vás celý dokument o armenské kultuře.  Jsem v muzeu umělkyně Lusik Aguletsi v Jerevanu, která nashromáždila artefakty typické pro Arménii stovky a tisíce let do minulosti. (Její vnučka v muzeu prodává stříbrné šperky, které sama ručně vyrábí dle starých předloh. Jsme v domě umělecké rozvětvené rodiny. Uprostřed domu roste v átriu překrásný strom, fíkovník). Vzniká tím unikátní obraz o armenské kultuře a duši, který v klasických muzeiích nechytnete tak koncentrovaně. (Není to jen muzeum, je to rodinný dům plný vzpomínek, který stále žije! Jste tu doma na návštěvě. Můžete se dotýkat.) Milá a krásná Anahit (průvodkyně) mě provádí touto expozicí a kousek jsem zaznamenal formou tohoto videa (Anahit je btw též jméno pro jejich pohanskou bohyni Venuši). Pro mě bylo překvapením, že jejich pohanská bohyně vody je prý dcerou praotce Noa (Noemova archa) nebo na kobercích, že je princip mužský vyjádřen geometricky čtveřicí, ženský trojicí a synovský dvojicí. (Jung naopak považuje ...

Já tady spím na lávě ze svých snů. Vždycky se tu něco semele. Proto se vždycky trochu bojím sem jet. Ale musím sem jet. Je tu můj osud. Utíkat před Jerevanem by bylo jako utíkat před svým osudem. Přistál jsem o půlnoci. Měl jsem radostný pocit důvěrnosti, že už to tu znám.  Vím přesně do jaké uličky jít. I v noci. V jednu hodinu už sedím v baru Proces.  Vítej zpátky v procesu, směju se sám sobě. Pochopte, proces je hlavní náplň mé terapeutické a konstelační práce. Nedělám nic jiného, než že důvěřuji v proces a nechávám ho dít. A do tohohle baru jsem kdysi vletěl poslepu; to ještě neměl na dveřích nic napsáno. Proto mé první kroky vedou sem. Rozhlížím se.  Nikoho tu neznám.  Vymalovali tu. Srkám jednu zkušební Koronu (mexické pivo; jeho prodej musí teď stoupat snad jedině v Čechách a v Arménii), dělám fotku a posílám ji svým ruským přátelům (Ona a On), které jsem právě tady potkal před dvěma lety. Píšu: zdravím z Procesu, jsem zpátky v Jerevanu. (Má to být jen nostalg...

Obě země jsou malé, ale nacházejí se na strategickém středu šachovnice. Kdo vlastní tento střed, ovládá celý region. Z toho pramení následující. Obě země se tím ocitají pod náporem několika mocností, které se přes ně převalují. V našem případě ne to Německo a Rusko. V případě Arménie je to Řím, Persie a Rusko. (Za Řím si později dosaďte Byzance a Osmany). Obě naše země byly ruskými satelity. Jsme v jeho zájmové sféře doposud. Obě naše země tvoří jakousi střechu z hlediska rozvodí řek, které tu pramení a které pak směřují k různým mořím. Obě země jsou vnitrozemské, spíše horské a výše umístěné než okolní země. Tato střechovitost je nějak hluboce symbolická, ale prozatím to nemám ještě důkladně promyšlené. Jen zde něco větřím. Oba naše národy jsou merkurovské (hermovské). Znamená to: obchodnické, přizpůsobivé, s talentem pro vyjednávání, a smyslem pro humor, se smyslem pro víceznačnost, hravost, jazykovou a literární šikovnost, cestování, šibalství, hermetismus a šamanismus. Zkrátka maza...