Příspěvky

Děda George

Obrázek
Mám tam jít znovu? Říkám si před domem galerie lidových řemesel v Jerevanu. Je horké léto. Už jsem tu kdysi byl při první cestě. Jdu dovnitř.  Chcete průvodce v angličtině? Ano, chci. (Kdysi jsem tu byl bez průvodce). Přidělí mi krásnou a milou Astghik [Aštrik]. Což znamená Hvězda (= to, co my rozumíme Venuší.)  Astghik miluje koberce. Specializuje se na ně.  Vysvětluje mi jejich tajemství. Který symbol znamená hada, který draka. Rodiny si je tkaly samy. Rozšířily se z Arcachu do celého světa, často někde pak považovány za muslimské.   Jsou to poklady sloužící k dekoraci a ochraně.  Zobrazují řád světa (čtverec), věčný koloběh života (hákový kříž), strom života (genetické propojení všech rodin do dávných časů), ochranné draky, orly a hady.  Domácí výrobky do kuchyně, vyřezávané mandaly jsou plné kosmogonie, jemné růžicové geometrie, něco na způsob kabaly tepané, žíhané a řezané do dřeva a do kovu, po nocích do nejmenších detailů, malé rodinné poklady, v nichž bydlí velký život arménské

Vesničané v Jermuku

Obrázek
V lázních Jermuk (odkud pochází ta nejlahodnější minerálka v Arménii), vyklopil autobus vykulené vesničánky ze vzdálených vesnic.  Děti měli oči navrch hlavy a kulily je do 360 stupňů. Měli ma sobě jakési režné oděvy, jakoby ste našli doma u babičky, ale takové měli i děti a mládež. Působilo to roztomile. Vyzařovala z nich naprostá důvěřovat a dobrota. Že byste jim dali jablíčko.  Oni jsou z jiného věku. Jsou strašně dojemní. I rysy tváří jakoby z jiného střihu a barev.  Něco, co připomíná starořecké vesničany - horaly, co někde ještě v ústraní přežili do současnosti. Anebo svět Boženy Němcové. Nevím jak ale vyjádřit to hlavní, co mě na nich dojímalo. Jakási arménská esence, která je všude rozstříknuta po kapkách, ale v nich bydlí ještě celá. Neumím to chytit do slov. V Jerevanu už jsou lidé docela jiní. Evropští, pozlacení.  Příměr. V pravěkých malbách by to byla rumělka. Jiná barva (než z naší palety), ale ta základní. Kterou musíte rozmělnit mezi prsty a přivonět. Je to barva staréh

Armenian woman

An Armenian woman is a treasure above all treasures. I have no words for this miracle. The magic of the whole country sleeps in her. All the mountains, rivers, plains, forests, fields, orchards - all what is fruitfull - is also somehow in the every armenian woman; every woman is the very spirit of this land.  She is like a doe. Wild in the sense that she cannot be broken or catched in a cage; if you try, you will fail. You have to take her whole as she is. You must accept her wildness. She remains wild; even if she prepares you food. At the same time, she is loyal to her tradition, her country, her mother and her father. She is rooted in the land and her ancestors, she leans on them. This gives her peace of mind. She is wild and calm. Her stream is coming from very old times, but her eyes are fresh and big. They remember the dawn of Babylon with its banqueting halls and all the tricks and games of the court. It was just a kindergarten for her. She gets all the wisdom from her mother

Arménská žena

Obrázek
Martyros Sarian: U studny, horký den (1908) * Arménská žena je poklad nad poklady. Nemám slov pro ten zázrak. V ní spí kouzlo celé země.  Všechny hory, řeky, pláně, lesy, pole, sady, to vše plodící, je nějak každou ženou; každá žena je duchem této krajiny. Sama Gaia tu cosi hlídá; cosi krystalického a původního.  Ona je jako srnka. Divoká v tom smyslu, že ji nelze zlomit; pokusís-li se o to, zničíš ji, buď je to plně ona ve své původnosti; anebo, pokud se pokusíš ji zlomit, zničíš ji a její duch odejde. Už by to nebyla ona. Musíš ji vzít celou, jak je. Ona zůstává divoká; i když sklízí obilí.  Přitom je věrná tradici, zemi, matce a otci. Té šlépěji nekonečna směrem dozadu. Je vrostlá do země a svých předků, opírá se o ně.  To ji dává klid.  Je divoká i klidná. Koření v dávnověku a její oči jsou svěží a velké. Pamatují úsvit Sumeru s jeho hodovními síněmi a všemi dvorskými intrikami a etiketou. To byla pro ni mateřská školka. To všechno saje s mateřským mlékem. Dětská roztomilost přechá

Pít černou vodu

Obrázek
Letošní loučení s Arménií je pro mě těžké. Strávil jsem zde tři týdny, protože me zde skolil kovid a nemohl jsem se dostat do Prahy podle plánu. Musel jsem 10 dní strávit na izolaci na hotelovém pokoji. Odlétám z této země po třetí.  Strávil jsem zde už celkem 7 týdnů.  Můj pohled na tu zemi se mění a měním se i já sám. Jedno ale zůstává. V jakkoli těžké situaci se tu člověk ocitne, stále potkává dobré, od srdce dobré lidi, kteří svou zemi milují a když projevíte jen kousek podobné lásky nebo zájmu o jejich zemi, otevřou vám srdce do kořán, jako kdyby nežili pro nic jiného než pro svou zemi. Jsou do ní vrostlí zcela upřímně a bezelstně jako malé děti, jako hříbky do mechu. A já nemohu sám nyní říci, kde jsem v tom všem já sám. Ztratil jsem se v lese, v kterém jsem se současně našel. Už nevidím jen to hezké, to z plakátu, tu špičku ledovce zalitou světlem. Vidím propletenou nekonečně složitou půdu lesa se zakroucenými kořeny. Vnitřní rozpory. Ke každému ano další ne. Už nemohu říct, jak

Sladké Meghri

Obrázek
V noci jsme překročili zasněžené horské průsmyky a dorazili do nejjižnějšího města Arménie: Meghri. Ze zahrad tu koukají granátová jablka a kaki. Přes řeku Arax jste už v dávné Persii. Cítím to na první vteřinu, onu atmosféru ve vzduchu; já vím hned, kde jsem. Proč Meghri? Před pár dny se probudím v Jerevanu a první myšlenka při probuzení: "megri". Co to je megri? Dávám do googlu. Aha, město tam na jihu. Tak tam teda pojedu. Nebudu oponovat svému nevědomí.  Ví dobře, co já nevím.  Bydlíme u rodiny, po stěnách orientální koberce. Útulné pokojíky. Babuška hned přichystá pro návštěvu. Narek spěchá do magazínu pro něco na zub. Máme hektolitry vodky. A něco kyselé červené k tomu taky. Asi řepa. Vlastně, skromný stůl se prohýbal dobrůtkami. Připíjeli jsme na boha, který nás spojil, na přátelství, na rodiče... a poslední přípitek byl na posvátný oheň mezi námi, který nás hřeje v tomto domě, kde jsme našli útočiště.  Majitel domu je voják, který domácí oheň udržuje v útulné palírně n

O malých světýlkách

Jerevane, tvoje uličky se mi postupně zabydlují malými světýlky. Každý úsměv, každá příhoda, každý nový člověk, s kterým mluvím a každé nové přátelství. Bydlí v těch a těch místech.  A když tam kráčím po druhé a po třetí, to místo už není prázdné.  Už září vzpomínkami. Tady stála ona a naskočila do maršrutky, tady si přišel on a během pár minut jsem věděl, že mám nového přítele.  Poznám hned, když mi přijde do života někdo důležitý. Vzal bych vás  sebou jako neviditelného svědka a dal vám ochutnat to a to víno a představil bych vám tu skupinu bláznů z diaspory, které jsem osud přivál jako mě. Seděli byste se mnou a také by se vám nechtělo ráno domů a procházeli byste se ulicemi. Zde je dobré žít. - Jedu na jih k hranicím s Iránem se dvěma milými průvodci, Ani a Narek. Narek řídí.  Ani je vmáčknutá do zadní sedačky a pláče.  Prijíždíme uzemim na jih od zasněženého města Gori, vmáčknutého do skal. Toto území bylo dřív arménské. Nyní tu stojí Azerové se samopaly. Několik armenských aut vy