Tbilisi a Jerevan 24h
Tbilisi
Mé první dojmy: Tbilisi jsem zastihl za tmy ještě před úsvitem. Lidé se vraceli z tahu, plížili se toulaví psi. Ticho, tma. Dorážející taxikáři. Prošel jsem si hlavní třídu, vévodil jí sloup sv. Jiří bojujícího s drakem. Nic mi tu však k srdci nepřirostlo, jímala mě jakási úzkost; obsluha kavárny byla odměřená; měl jsem pocit, že sem nepatřím. Jen zmíním gruzínský fyzický prototyp (v letadle z Istanbulu jelo smíšené gruzínské družstvo házené nebo čeho, tak jsem je mohl dobře pozorovat). Gruzínský typ se podobá tváři z byzantských fresek: něco řeckého s něčím slovanským a ještě nečím co je právě jen gruzínské: velké oči, pravidelně klenuté oblé obočí, světle hnědé hodně kučeravé vlasy, světlá pleť. Skoro si lze přimyslet sotva znatelné pihy, jako u zrzavých lidí, ale jen náznak toho. Když by se řeklo řecký slovan, nebylo by to daleko od pravdy. Gruzínská krajina směrem z Tbilisi na jih do Jerevanu působila suše a pustě, viděl jsem hodně vojenských objektů, ležel na mě smutek. Bůhví proč se Gruzii říká také Východní Iberie. Tbilisi mi připomínalo vedlejší čtvrt Istanbulu. Nebýt křesťanských kostelů, hodně ulic by nešlo od Istanbulu rozeznat. Také cosi pomalého (a to hodně) a lázeňského. Turecky se Tbilisi řekne Tiflis. Slovní základ znamená "teplo", "teplé prameny", takže něco jako Teplice. Říčka Kura smrděla a byla zaplavena odpadky. Ale ani ultra moderní most jako skleněná spona přes tebe se, říčko, klenoucí už to nezachránil. Na autobusovém nádraží mě čekal kulturní šok v podobě otřeseného tureckého záchodu.
Promiň, Gruzie, ale nás čas ještě nepřišel!
Zato hned, jak jsme maršrutkou překročili hranice Arménie, přepadla mě ohromná radost a vděčnost. Měl jsem chuť tu zemi políbit.
Genotyp se ihned ostře změnil: prodavačky v prvním obchodu byly typické babylonské Lilithy s bujarou černou hřívou po pás, lehce orlím nosem, zvýrazněnými nehty, orientálně snědou pletí a výraznýma tmavýma očima. Mužský typ je bodrý tmavý chlupáč, zamračený, v slovech úsporný, rovný, hrdý, přátelský, ale při zradě hned letí pěst nebo kudla.
Jerevan
Jerevane, toneš v moři okru.
Jerevane, vlasy tvých žen jsou jako černé komety.
Jerevane, voníš rozteklým asfaltem, prachem, naftou a doutníky.
Jerevane, hned jsem se do tebe zamiloval.
Jerevane, v tvé atmosféře je lehké nalíznutí Francie a často přinášíš k uším francouzská slova.
Jerevane, když jsem se k ránu vracel z tahu, kdosi mi podal plnou láhev piva, nic za to nechtěl a řekl: Welcome to Armenia!
Jerevane, jsem rád, že jsem se v tobě nespletl a že mi srdce nelhalo.
Jerevane, tvá pevnost Erebuni, Karmir Blur, červená pevnost, babylonská výspa králů Uartu se tyčí nad městem. Lví králové tu vládli pevnou rukou, množili stáda dobytka a pěstovali vinnou révu, když Řím nad Tiberou byl ještě vesnice.
Jerevane, tvá barva je cihlová červeň a tyrkys.
Jerevane, děkuji ti za tvé fontány. A za tančící dívky a děti na náměstích.
Chráme Garni, skrze tvé římské sloupy planou okrové hory. Jsi součástí přírody, prorůstáš květinami, zjevuješ rytmus řádu, prostotu a jednotu ducha a těla. Starý arménský taxikář mi tě ukázal a řekl: starý, starý, starý, moc starý - a to úplně stačilo, lepšího průvodce jsem si nemohl přát!
Túroval jsi ten svůj vehikl, co to dalo. Já - ukázal jsi hrdě - gůd šofér. Já znaju Brno, Vysoké Tatry, tam dobré lyže a napodobil jsi slalom.
Chráme Gegharde, stojíš v horách jakobys byl jen pro kozy a kamzíky a seschlé asketické mnichy. Ale ohromils mě: tam, kde lidé věší šátky po stromech, aby ti svěřili svá přání, tam jsem uviděl svaté místo iluminace, kde sídlí život života, kde mniši žili prozáření v nebeské blaženosti a to místo tím stále plane. Vůbec nejsi suchý, jsi sama vláha života, z níž se vše rodí a v ní se koupaje - co by si tak člověk mohl ještě přát? Přání jsou jen cinkrlátka na pouti. Nikdy jsem nebyl pod stromem, kde procitl Buddha, ale asi to bylo místo ti podobné.
Jezero Sevane, prohánějí se parníčky po tvém tyrkysu. A kolem tebe je smích dovolenky a do zlbnutí nostalgické ruské odrhovačky jako z večerníčku Jen počkej, zajíci!
Ararate, čníš se nad Jerevanem jako stonásobně velký Titanik, co najíždí na město a máváš mu z tureckého břehu, z pravlasti Uartu.
Arménie, ty slavíš své nadějeplné 90tky a pod tvým betonem zní 70kový smutek ruského impéria. Lady, gazíky, krávy, koně, ovce, melouny, broskve, kukuřice a všude vůně dřevěného uhlí podél silnic, kde se všude chystá něco dobrého a za pár korun. Třeba poctivé šašliky na voňavých bylinkách zabalené do jemně hedvábného chleba lavaš.
Líbám tuto zemi.
Děkuju na každém kroku.
A ona mě přátelsky vítá.
Prvních 24 hod v Jerevanu a okolí.
Mé první dojmy: Tbilisi jsem zastihl za tmy ještě před úsvitem. Lidé se vraceli z tahu, plížili se toulaví psi. Ticho, tma. Dorážející taxikáři. Prošel jsem si hlavní třídu, vévodil jí sloup sv. Jiří bojujícího s drakem. Nic mi tu však k srdci nepřirostlo, jímala mě jakási úzkost; obsluha kavárny byla odměřená; měl jsem pocit, že sem nepatřím. Jen zmíním gruzínský fyzický prototyp (v letadle z Istanbulu jelo smíšené gruzínské družstvo házené nebo čeho, tak jsem je mohl dobře pozorovat). Gruzínský typ se podobá tváři z byzantských fresek: něco řeckého s něčím slovanským a ještě nečím co je právě jen gruzínské: velké oči, pravidelně klenuté oblé obočí, světle hnědé hodně kučeravé vlasy, světlá pleť. Skoro si lze přimyslet sotva znatelné pihy, jako u zrzavých lidí, ale jen náznak toho. Když by se řeklo řecký slovan, nebylo by to daleko od pravdy. Gruzínská krajina směrem z Tbilisi na jih do Jerevanu působila suše a pustě, viděl jsem hodně vojenských objektů, ležel na mě smutek. Bůhví proč se Gruzii říká také Východní Iberie. Tbilisi mi připomínalo vedlejší čtvrt Istanbulu. Nebýt křesťanských kostelů, hodně ulic by nešlo od Istanbulu rozeznat. Také cosi pomalého (a to hodně) a lázeňského. Turecky se Tbilisi řekne Tiflis. Slovní základ znamená "teplo", "teplé prameny", takže něco jako Teplice. Říčka Kura smrděla a byla zaplavena odpadky. Ale ani ultra moderní most jako skleněná spona přes tebe se, říčko, klenoucí už to nezachránil. Na autobusovém nádraží mě čekal kulturní šok v podobě otřeseného tureckého záchodu.
Promiň, Gruzie, ale nás čas ještě nepřišel!
Zato hned, jak jsme maršrutkou překročili hranice Arménie, přepadla mě ohromná radost a vděčnost. Měl jsem chuť tu zemi políbit.
Genotyp se ihned ostře změnil: prodavačky v prvním obchodu byly typické babylonské Lilithy s bujarou černou hřívou po pás, lehce orlím nosem, zvýrazněnými nehty, orientálně snědou pletí a výraznýma tmavýma očima. Mužský typ je bodrý tmavý chlupáč, zamračený, v slovech úsporný, rovný, hrdý, přátelský, ale při zradě hned letí pěst nebo kudla.
Jerevan
Jerevane, toneš v moři okru.
Jerevane, vlasy tvých žen jsou jako černé komety.
Jerevane, voníš rozteklým asfaltem, prachem, naftou a doutníky.
Jerevane, hned jsem se do tebe zamiloval.
Jerevane, v tvé atmosféře je lehké nalíznutí Francie a často přinášíš k uším francouzská slova.
Jerevane, když jsem se k ránu vracel z tahu, kdosi mi podal plnou láhev piva, nic za to nechtěl a řekl: Welcome to Armenia!
Jerevane, jsem rád, že jsem se v tobě nespletl a že mi srdce nelhalo.
Jerevane, tvá pevnost Erebuni, Karmir Blur, červená pevnost, babylonská výspa králů Uartu se tyčí nad městem. Lví králové tu vládli pevnou rukou, množili stáda dobytka a pěstovali vinnou révu, když Řím nad Tiberou byl ještě vesnice.
Jerevane, tvá barva je cihlová červeň a tyrkys.
Jerevane, děkuji ti za tvé fontány. A za tančící dívky a děti na náměstích.
Chráme Garni, skrze tvé římské sloupy planou okrové hory. Jsi součástí přírody, prorůstáš květinami, zjevuješ rytmus řádu, prostotu a jednotu ducha a těla. Starý arménský taxikář mi tě ukázal a řekl: starý, starý, starý, moc starý - a to úplně stačilo, lepšího průvodce jsem si nemohl přát!
Túroval jsi ten svůj vehikl, co to dalo. Já - ukázal jsi hrdě - gůd šofér. Já znaju Brno, Vysoké Tatry, tam dobré lyže a napodobil jsi slalom.
Chráme Gegharde, stojíš v horách jakobys byl jen pro kozy a kamzíky a seschlé asketické mnichy. Ale ohromils mě: tam, kde lidé věší šátky po stromech, aby ti svěřili svá přání, tam jsem uviděl svaté místo iluminace, kde sídlí život života, kde mniši žili prozáření v nebeské blaženosti a to místo tím stále plane. Vůbec nejsi suchý, jsi sama vláha života, z níž se vše rodí a v ní se koupaje - co by si tak člověk mohl ještě přát? Přání jsou jen cinkrlátka na pouti. Nikdy jsem nebyl pod stromem, kde procitl Buddha, ale asi to bylo místo ti podobné.
Jezero Sevane, prohánějí se parníčky po tvém tyrkysu. A kolem tebe je smích dovolenky a do zlbnutí nostalgické ruské odrhovačky jako z večerníčku Jen počkej, zajíci!
Ararate, čníš se nad Jerevanem jako stonásobně velký Titanik, co najíždí na město a máváš mu z tureckého břehu, z pravlasti Uartu.
Arménie, ty slavíš své nadějeplné 90tky a pod tvým betonem zní 70kový smutek ruského impéria. Lady, gazíky, krávy, koně, ovce, melouny, broskve, kukuřice a všude vůně dřevěného uhlí podél silnic, kde se všude chystá něco dobrého a za pár korun. Třeba poctivé šašliky na voňavých bylinkách zabalené do jemně hedvábného chleba lavaš.
Líbám tuto zemi.
Děkuju na každém kroku.
A ona mě přátelsky vítá.
Prvních 24 hod v Jerevanu a okolí.
plastikový remix refrénu této písničky zněl v maršrutce nejčastěji
Komentáře
Okomentovat