Setkání

Arméni jsou neobyčejně pohybově a tanečně nadaní. Dokonce mají tanec jako předmět ve škole. (Je v tom cítit ozvěna Indie. Taneční gesta "mluví"). Zažil jsem i jak tančí v zapadlých putykách, přirozeně a přitom rafinovaně. Je fascinující to sledovat. Všichni jsou v tomto smyslu rození umělci.

Také musím zmínit, že tyhle staré národy (i co jsem zažil u Syřanek, které jsem potkal v Praze), jejich kultura je tu mnoho tisíc let do minulosti, mají jinou emoční inteligenci. Emoce se tisíce let kultivovaly a předávaly z matky na dceru. Když člověk pozoruje třeba i Rusky (také mladý národ), tady v Arménii, je v tom obrovský rozdíl. Ruska je v podstatě čitelná jako podběl u asfaltky, někdy s větší vrstvou rtěnky. Je explicitní svými gesty i oblékáním. U Arménky to tak není. Ruska je vůči ní v podstatě vulgární. Do toho rozdílu zatím neumím proniknout a vidět skrz to, ale nazval bych to jako podivuhodná směs emoční inteligence, empatie dobře promíšené s neprvoplánovou racionalitou (schopnost cítit, ale i toto cítění z odstupu reflektovat, nerozpouštět se do svého cítění egocentricky). Podobá se to situaci, kdy muž přijde z práce unavený, a orientálka ví, v jakém je rozpoložení, nastele polštářky a teprve ve vhodném mužově rozpoložení vytáhne téma, které potřebuje řešit. Elegantně. (Evropanka "to" nasolí svému muži rovnou ve dveřích, protože to "zrovna cítí". Vznikne tím úplně zbytečná hádka do krve, která by nastat nemusela.) Díky tomu orientálka o vztah moudře a rafinovaně pečuje (či intrikuje v levelech, o kterých se Evropanka ještě v Bravíčku nebo 50ti odstínech šedi nedočetla) - jakákoli schopnost může být použita k dobrému i zlému. Orientálka zjistí stav druhého i svůj a z něho teprve vychází reakce na situaci. Pozor - toto vyhodnocení ale neprobíhá na rozumové (pomalé, algoritmické, strojové vrstvě), ale na úrovni diferencovaného cítění, takže reakce je okamžitá a spontánní (hladce uvolněná, nikoli "německy" hranatá), přitom je dobře rozlišeno, co ma vyjít ven (do explicity), a co je třeba nechat v rovině tajemství (zatajení, přivření očí). Umět mlčet i mluvit a umět obojí přiléhavě použít.

Je nabíledni, že o tento typ emoční a pohybově-taneční inteligence bude v sultánově harému poptávka (vůbec nezmiňujíc půvaby fyzické). Proto vyšlechtěné Kavkazanky tvořily po staletí jádro sultánova harému. (Turko-tatarské kmeny zatím jen sotva sesedly z koní. I sultánův starý palác v Istanbulu je zbudován jako zděný stan).

Dnes je sobota večer. Město duní.

Dávám si jako každý den koňak, už je z toho takový malý rituál. Je ve mně mnoho dojmů, které se hromadí a nestíhám je zapisovat.

Dnes jsme byli v chrámu, který vůbec není známý. Spíš opuštěný, na severu, při hranici s Ázerbájdžánem. Na hranicích s Ázerbájdžánem stále hlídkují vojáci, každý rok zemře asi 50 arménských mužů ve zbrani. Když se na Náhorním Karabachu rozvíří konflikt, lidé hned demonstrují na náměstí a mládí muži se dobrovolně hlásí do války. "Artzach je náš a nenenecháme si ho vzít." Tato severní část je hustěji zalesněná.

Chrám byl nepoužívaný. Jeden zbožný Armén, který jel s námi v maršrutce a který měl jedno oko modré a druhé hnědé si sebou přinesl kadidlo a začal jo vykuřovat. "Ta místa to potřebují, aby žila", říká a kostelem, robustním, bez příkras, zní vznešený hymnus (z něčího mobilu), který jsem poslouchal před odletem. Také přidám trochu kadidla. Kouř se vznáší vzhůru a vznikají tak proudy světla vrhané dovnitř okny. Je to takové velebné a přírodní. "Dobře to děláš, brácho," říkám Arménovi a poplácám ho po rameni. "Připadá mi, že vaše křesťanství je hodně původní a ještě hodně spojené se zemí." "Ano, to je. Když jsem tu, cítím velkou sílu a svobodu, jakoby moje duše mohla létat."

Některé chrámy jsou takto zapomenuté, přitom stojící na místech síly. V zimě jsou zasněžené a nepřístupné.

Jedna rovina cestování je o kráse. Druhá o těchto silných místech, ale ta třetí, ta nejdůležitější, je o lidech, které potkáte a tím vzniká síť do které se připojujete.

Hned u hotelu v centru, kde bydlím, jsem objevil undergroundový bar. Musí se tam sejít po schodech a zazvonit. Otevře vám s úsměvem mladá holka, hraje tam DJ, je tam trochu temno, ale je to přesně ten bar, kde potkáte ty správné lidi. Když jsem si zde dal první pivo, vzpomněl jsem si na servírku z předchozího hotelu, Mariam, byla to srdcařka a umělkyně a hrozně ráda mi o všem povídala a říkala, přijeď do Vanadzoru, to je progresivní město, tam jsou lidi upřímnější než v Jerevanu, mám tam kámoše, můžes u nich přespat, oni tě tam provedou. Tak ji píšu, jaký klub v Jerevanu by mi doporučila? A ona jo, jasně, běž do ulice Saryan a bar Procession. A já, jo? Právě tu sedím, ze všech podělanejch barů sedím právě tady, tak to mám kliku.

Druhý den jsem tam zase zapad (po výletu po Arménii maršrutkou se nejdřív chvíli prospím a vyrazím do města). Zase zazvoním, špehýrka, heslo Mečoun, jasně, pojď dál. Hrála skvělá hudba a nějak to tam žilo. Arménky se vlnily v jejich fascinujích kompozicích a jedna vysoká a rozvlněná, co tady tak sedíš, poď se ožrat, mám tu super kámoše, ti ocení tvou angličtinu.

Představila mě mladýmu páru z Moskvy. Bylo tu taky týden a zjevně frčeli na stejný vlně jako já. Říkám, vy nejste typický Rusové, jste hrozně chytrý, liberální, protiputinovský, s velkou emoční sebereflexí. Oni, jo, díky za kompliment, proto nemůžeme žít v Rusku. Jo a taky chodíme každej za svým psychologem, tak všechno vidíme jinak, než před lety. Ty jsi psycholog? Haha, dobrý. Tady to žije, jinak než v Evropě, co? Taky to cejtíš, co? Nejvíc to tepe tady. Taky uvažuješ, že se sem přestěhuješ, jen jak to zařídit s prachama? Haha, já to tu taky miluju. To už jsme se mezi diskuzemi o Rusku, psylocibinu a Dostojevském objímali. Hele, ulož si mě. Ne Facebook ne, to už nepoužíváme, WhatsApp. Musíme pak něco všichni společně podniknout.

A tohle je náš dobrej kámoš tady, představili mi Arména. Taky to byl kněz, ne církve arménské apoštolské (jako ti Halíci v černým hábitu), ale církve Srdce a Nového věku, jako ten kluk s kadidlem. Tihle tady taky dělaj svou "práci" s nadšením a ohromnou láskou ke svým zemi. "Vítej v Arménii, víš, kde mě najdeš, kdybys měl jakejkoliv problém, vyřešíme ho." Jeho srdce vytvářelo kolem takovej správnej "vibe", takže mi bylo jasný, že díky němu jsme se tu všichni mohli potkat. On byl DJ tohohle prostoru.

Vždycky, když jim říkám, jak jsem si to tu zamiloval, jsou hrozně rádi. Jedna holka říkala: měli jsme tu těžký časy. Ale když sem začínají jezdit lidi jako ty a chtějí se vracet, znamená to, že se dobrý časy vracejí i pro nás. Pro nás je to hrozně důležitý.

A jakej je tvůj příběh tady, jak tě napadla Arménie? Ptá se Rus.

Asi před patnácti lety jsem se zamiloval do Arménky v Praze, ona mi pak zmizela z očí, ale začal jsem poslouchat jejich hudbu a číst o jejich historii. Nějak mě to okouzlilo. Jako bych tehdy skrze její oči viděl celou tuhle zemi. Chtěl jsem sem vždycky jet. Tak jsem konečně tady.

Když jsem tu byl třetí den, jeli jsme maršrutkou na výlet, na sever. V Akthale byla velká šašlik - grilovačka. U chrámu v Akthale jsem se odpojil od svý skupiny Arménů a narazil na starýho chlápka s harmonikou, kolem byla partička vyděděnejch chlapíků, popíjeli a tančili. Sedej, brať, davaj. V ruce se mi ocitlo pivo, chlapíci výskali, byli pohostinní. Hašiš, znáješ? Da, davaj. Popotáhl jsem býlí z improvizované plastikové fajfky. Jen trochu, symbolicky, ale trošku se mi zamotala hlava. Rozmařile se smáli, jako kdyby cizinec nějak tu zábavu posvětil; ale viděl jsem jim z tváří, že maj strašně těžkej život, možná nějaký dělníci z dolu, viděl jsem, že si prostě potřebujou odfrknout. Mít pár dobrejch chvil.

Moje skupina se už po mě sháněla. To není dobrá společnost, takhle u chrámu vyvádět, to není vhodný, říká jeden Armén, co mi všechno překládal. Tak jsem se s nimi rozloučil. Odjížděli pak károu a troubili "sbohem brať". Byly to neslučitelný sociální vrstvy. Asi jsem se cejtil vydělenej a chtěl jsem někam patřit.

Byla už tma, vraceli jsme se pozdě. Maršrutkou zněla diskotéka, všichni se hodně po únavném dni uvolnili, spřátelili.

Ty, Vojta, ty prijechal sám? Zvedl jeden prst starší chlapík. A pak lišácky dodal: A ty vrátíš - a ukázal dva prsty. Da, přistoupil jsem na hru. (Poslední rok jedu hru, které říkám Yes, man - podle filmu s Jimem Carreym). Maršrutka se toho chytla. Tak my ti najdem nevěstu a ty nás pozveš na svatbu? Jo, všechny vás zvu na svoji svatbu, pokud najdu nevěstu! Maršrutka rozjařeně dupala nohama. Pak se ozval plešatý hromotluk, chlap jako hora: Tak v tom případě, ode mě budeš mít zlatý prsten - jako dárek. Ó, díky, poklonil jsem se s rukou na srdci.

Vůdce výpravy, Edgar, strašně milej člověk, co umí lidi propojit a udělat dobrou atmosféru, na nejbližší zastávce zavelel a vystoupily na parkovišti všechny holky ze dvou autobusů. Edgar je srovnal do řady, vysvětlil jim hru a holky se chichotaly. Tak, kterou si vybereš za ženu?

Bylo tam hodně hezkejch holek, ale jedné sem si všimnul už dřív, byla mi milá takovým jiným způsobem, prostě v pohádkách by nad ní bzučela moucha. Pěknou konstelaci mi tady upekli! Trvalo to asi sekundu, polekl jsem před ní: Would you be my wife? Dostala závoj a jako nás oddali. Holky se červenaly, pro ostatní to byla zábava v plným proudu.

Přesednul jsem si na místo vedle ní do její maršrutky. Neuměla anglicky, jedna holka (co byla v Praze) nám překládala. Jak že se jmenuje?  Její příjmení bylo stejné jako té, co jsem kdysi znal v Praze. Tady je to běžné jméno, asi jako Nováková, ale stejně - to se nevymyslí - víte, jak tomu říkaj Jungiáni. (Budu jí tady říkat Roxanna). Nevěsta tančila v uličce maršrutky, občas jsme se chytli za ruce. Pak mi řekla, že má manžela a dvě děti. Zbytek maršrutky byl takřka nezadanej. No jo, to jsem celej já, to si umim vybrat. V Jerevanu po půlnoci jsme se všichni rozloučili. S Roxannou jsme si podali ruce - jako, vystoupíme si z rolí - tak ahoj.

Vůbec sem nemyslel, že by to mohlo pokračovat, bral jsem to jako pěknou konstelaci, která mě tady nějak zapojila do hry.

Pak mi Roxanna začala psát, teda posílat fotky z výletu, ale přes google translator a messenger se šlo nakonec nějak dorozumět. Pak se zeptala, bral si to jako legraci? Jako, jestli sem se bavil, nebo pokud jde o tebe? Pokud jde o mě. Ne, to nebyla legrace, vybral jsem si tě doopravdy, že všech ses mi líbila nejvíc právě ty, protože to a to, cejtil jsem tě. Hodila nějakej zakaboněnej emotikon. Aha, to sem to nějak podělal. Ale pak mi začala víc povídat, že má dvě holčičky a jsou pro ní všechno.  A že není vdaná, ale je v nějakým komplikovanym vztahu se ženatým mužem a že v tom není šťastná. Jo a holky z autobusu mi prej píšou, ty jedna, jak jsi ho očarovala a že žárlily. Posílali jsme si fotky z dětství a začala mě učit arménsky. Hele, neznáme se, ale budem k sobě pravdivý a uvidíme, jak se to vyvine. Pár písmen v těch krásnejch klikihácích. Já se chci učit česky. V lásce. To trvalo pár dní. Navzdory "ztraceno v překladu" to bylo docela romantický. (Jaký jsi znamení? Vepřový rok. Aha, těší mě, já opice.)

Pak mi v noci zvoní telefon a z jejího čísla rozzuřený hlas nějaký rusky mluvící gorily. Asi její "boyfriend" Moc sem mu nerozuměl, ale zněl trochu rozrušeně, asi mě chtěl zabít. Ještě mi přišly nějaký zprávy od někoho jinýho, ať si s Roxannou už v žádným případě nepíšu!

"Neblbni, nikdo tě přede nemůže takhle kontrolovat. Tenhle vztah stejně půjde do kytek."

Druhej den Roxanna napsala, že si nemůžeme psát a že je jí to moc líto, ať jí odpustím a že sbohem a smutnej emotikon.

Jo, tak to je dobrá story, bro, říká Rus v tom undergroundovým baru. Co budeš dělat?

Nevím, asi si pořídím pistoli.

Druhej den jsem šel do památníku genocidy. Roztrhalo mě to na kusy, bylo mi celý den z toho blbě od žaludku. Jakoby to někdo udělal "těm mým,  milovaným lidem."

Dneska ty chrámy mě zase nabily životadárnou silou. To je proč jsem tady. Ale to nejde rozlišit, všechny proudy a příběhy se tu do mě slévaj. A přetavujou mě. Jako vždycky.

Ale konec psaní.

Jsem venku, ale zevnitř baru zní techno s nápěvem v sanskrtu: "Óm námahá..."

Jerevan duní.