Generálovy oči
Motto: "Život je dítě, které si hraje, hraje s kostkami. Království náleží dítěti." (Hérakleitos)
-
Měl tvář pokrového hráče, ale oči, které se náhle dokáží poddat světu jako oči nevinného a rozmarného dítěte.
Nevím proč, ale jeho hlas, to, co řekne, mi přišlo od začátku důležité.
Začalo to tak, že jsem se rozhodl jít znovu do Procesu - do toho klubu dolů po schodech hned vedle mého hotelu Crazy Hostel, kde se zaručeně vždy něco semele. Ale věděl jsem, že jestli má mít můj příběh nějaké pokračování, tak tak stane jediné díky tomuto magickému místu. Chce to ale odvahu ke skoku, protože ten proces předtím jsem ještě dost trávil (a můj trávicí trakt mi to dával poznat).
Tentokrát tu bylo klidno a prázdno. V rohu seděla na krátko ostříhaná tmavooká dívka, vytáhla skicák a začala mě portrétovat. Přisedl jsem si k ní a začali jsme si povídat. Bylo to moc milý a když jsem ji odvyprávěl příběh uvedený v kapitole Setkání, smála se, až hlavou skoro narážela na desku slovu: "This is so armenian!" "Do you mean, it's typical here?" "Yes." (Vyprávěla, jak jsou tu ženy a dcery pořád nějak patriarchálně pod pantoflem, i když se současně hrozně tváří emancipovaně. A jak tim sama trpí, jak musí poslouchat své rodiče, jak je tu silný tlak tradiční společnosti, jak vás všichni neustále morálně posuzují, že si nemůžete žít podle sebe.) Pak přišla její taktéž umělecká kamarádka. Prodávala trávu, ale nechtěl jsem.
Na baru byl arménský pár, a jelikož toho večera tu chyběl někdejší DJ, chopil jsem se tě tentokrát propojovacího kormidla já a přizval jsem je k nám. Byl to moc fajn večer, navázal jsem nová přátelství, dal jsem si na ulici poslední koňak a chystal se na kutě. Ale kismet mi chtěl ukázat ještě jinou tvář jerevanské noci.
Dobýval jsem se do skleněných dveří hostelu, ale marně. Recepční zřejmě usnul nebo se někam zaběhl. Už jsem se chtěl schoulit na schody, když tu se z druhé strany ulice ozval huronský smích. Přišlo mi to jako smích velkopanského Rusa na dovolené v Sevastopolu. Muže, jemuž smích patřil, budu nazývat Kůň. Vstoupil na scénu s rozhalenou chlupatou hrudi se zanořeným zlatým křížem, rozevlátým postojem, knírkem a dozadu vlající šedivou hřívou avantgardního klavíristy, který po nocích u lahve koňaku přednáší o ruských básnících a bolševické revoluci.
Nemůžu se dostat na hotel, ten chlap je někde v tahu nebo co, vysvětluju mu situaci.
A co asi tak čekáš? Vždyť je to CRAZY HOSTEL!!! Máš to tu napsáno! Hahaaha. Řekl Kůň anglicky s tvrdým ruským přízvukem a smál se, až se za břicho popadal a opíral se už o mě jako starý známý z přímořského letoviska. Nakazilo mě to a musel jsem se smát taky. To bude zase večírek! Jsou 3 ráno a v 6.30 vstávám na výlet směr klášter Tatev, který je daleko na jihu, skoro na hranicích s Persií. Pomyslel jsem si. No co, kdyžtak výlet padne, tahle příběhová linie se neodmítá.
Ze tmy za ním se vynořili jeho dva kumpáni. Byli to všichni navzájem pradávní přátelé.
Nenápadný, milý Ilja - a Generál.
Telefon mé známé, Lilyi, která se tu o mě moc hezky stará, recepčního vyhnal odněkud z pivního brlohu, takže mi přišel konečně otevřít. (Lilya je dobrá kamarádka Jasmíny, s kterou jsme v Praze poslouchali hymny).
No vidiš - teď, když je to vyřešený, tak než půjdeš spát, si s náma ještě dáš drink, že jo? Pojď, představím tě, zval mě Kůň přátelsky.
Tohle je Ilja Mantarlyan - vnuk Arama Chatačurjana. Je tu hrozně známej a oblíbenej a všichni ho tu milujou.
A víš kdo je tohle? Ukázal Kůň na Generála.
Místní mafián, kterýmu patří půlka města? Řekl jsem při pohledu na holohlavého muže v džínách a bílé košili.
No, skoro, ale z druhý strany barikády. (Řekl Kůň něco v tom smyslu).
To už jsem seděl u skleničky desetiletého koňaku, v baru na rohu pět metrů od svého hotelu.
Takže Vojtech, kako Vojtech Jaruzelsky? Da? Pravil generál, pohodlně sedě jako César na svém trůně laskaje kruhovitým pohybem skleničku koňaku.
Kůň stál za mnou a střídavě se o mě opíraje vyprávěl kapitoly z arménské historie. Král Velké Arménie, římský císař ho hostil po 30 dní, víno a orgie na jeho počest, poprava toho a toho krále Parthů, velká sláva, velká čest, velká historie. Vyprávěl nadšeně a nedal se zastavit.
Počkej, mírnil Koně Generál decentním gestem ruky muže, který je zvyklý vládnout, aniž by zvyšoval hlas, ať nám taky Vojtech něco poví.
A Kůň se znovu a znovu rozjížděl a vznášel se jako Pegas na křídlech historie.
Zapomněl jsem říct, že všichni tři byli samozřejmě Arméni a mluvili velmi dobře anglicky, byť se občas přešlo do ruštiny.
Seděli jsme u stolku venku za jerevanské stále tepající, ale vlahé noci a proti nám seděli uvnitř baru další hosté, dívali se mile a vesele z otevřeného okna na nás a my na ně.
To je Arsen, ukázal na muže ve výloze Kůň, náš slavný herec a miláček národa. A herec roztomile nadzvihl klobouček a uklonil se.
A podívej, vedle něho, to je děvuška krasivaja - mával Kůň rukama a elegantní dáma vedle Arsena se usmála.
Slyšíš ten bas v pozadí jejího hlasu? Rozplýval se kůň a v jejím hlase skutečně bylo něco z Marty Kubišové.
Takže jsi psycholog? U vás máš asi hodně práce, ale tady psychology moc nepotřebujeme, víš proč? Zeptal se Armén z Los Angeles sedící po mé pravici. Protože tady spolu lidí mluví. Řekl to opravdu moudře a všichni včetně mě mu přitakávali a smáli se.
Podívej - jako teď, řekl Kůň - chtěl jsi jít na hotel a teď jsi tady s náma. To je Jerevan! Můžem ještě něco udělat pro tvou spokojenost?
Cigarety? Řekl jsem.
Voala - řekl Kůň, vyňal ze záňadří Araratky a hodil je na stůl. Araratky jsou vždycky společný a pro všechny. Ber si.
Počkej, počkej, krotil ho zase Generál. Mě se líbilo, že Vojtech přijel do Arménie kvůli té dávné lásce, to si zaslouží respekt.
Jeho dětské oči se usmívaly. Oblíbil si mě.
Jako kdyby si muž, který může mít všechno a může z toho být znuděný, nacházel v předivu světa sobě milé asociace a s těmi sympatizoval: jako císař, který vás z dobrého rozmaru pozdvihne a daruje vám provincii; stejně tak ale může kdykoli přejít do pravého opaku a předhodit vás lvům, protože ho něco znudilo nebo kuchař nepřipravil ledvinky na pepři, ale na tymiánu.
Tu druhou tvář jsem měl poznat vzápětí.
Když jsem zmínil, že onu první dívku tu nehledám, ale že jsem potkal jinou téhož jména a musel jsem si ji vybrat v rámci nějaké "hry" v autobuse, něco z toho, nevím, ale úplně přesně co, se ho někde dotklo nebo nějak kolidovalo s jeho smyslem pro to, co je správné a co ne, a připadalo mi, že jsem upadl v nemilost. Upíjel jsem sice svůj koňak a kouřil Araratku, ale kolem stolku už obcházeli lvi.
Generál se mi najednou nedíval do očí a všiml jsem si, že jeho ťuknutí koňakem jsou najednou sice vyhrazena pro druhé, ale pro mě ne.
Věda, že v takové situaci je lépe nechat vše na bedrech kismetu, který mě do všech těchto situací uvrhl jaksi sám od sebe, než jsa v jímce výkalů, snažit se o to více usilovně šlapat - zůstal jsem v klidu a přijal jsem i tu možnost se lvy, bude-li mi to tak dáno. Co zde člověk - cizinec - zmůže? V orientě se splétají nitky osudu jinak. Nezbylo mi než důvěřovat v Proces. (V konstelacích nakonec nedělám nic jiného).
Naše trio se pomalu loučilo s miláčkem Arsenem (jeho jméno bylo zase stejné jako těch dvou dívek - Grigoryan, tady se tak prý jmenuje si každý sedmý) a basovou dámou. Říkal jsem si, že tu asi zůstanu s tou druhou partou - ale když se Generál se všemi rozloučil, udělal nepatrné bezdiskuzní gesto, které znamenalo, jdeš dál s námi.
Arsen mi tiskl ruku, ptal se odkud jsem a jak se mi tu líbí a byl ke mě moc milý a opravdu šlo z jeho srdce něco upřímného, bezelstného, dětského - ani stín nějakého hvězdného ega nebo manýrů. U nás žádný typ takového herce nemáme, ale v Rusku by jsem si byl schopen přesně tento typ herce představit. Chápal jsem, proč je to pro všechny miláček. On prostě je. (Pozn. později se dozvím, že tento člověk je skutečně blízký příbuzný - bratranec - "Roxany" z kapitoly Setkání, nejde jen o shodu jmen).
Basová dáma úklonem hlavy pokynula a šlo se guljať.
Ukázali mi dům s pamětní deskou Arama Chatačurjana. (Byl o kousek dál ve stejné ulici). Tady Ilja bydlel, ale už mu to nepatří. Ale prý mu patří 10% podíl v leččems možném ve mestě - jako třeba v téhle hamburgrárně, kam jsme právě doguljali - máš hlad, Vojtech, dáš si s náma? Z pruvodců jsem věděl, že odmítnout pozvání k jídlu se na Kavkaze rovná smrtelné urážce, takže jsem hlad měl.
Na barových židličkách u stánku seděli kluk a holka.
Zatímco jsme chroupali hamburgery (Chutná ti? Chutná, výborný) - a Generál si trochu dobíral holku, že neumí anglicky a tlačil nás do ruský konverzace - Kůň ukázal holce na prsa a povídá: ty znáš tohodle moloďce? (Přes prsa se jí trojrozměrně vinul na tričku nějaký bojovník se samopalem).
Nějaký váš Chegevara? Jo jo, skoro, říká Kůň.
Jo, už vím: není to ten partyzán, co bránil váš jižní region, který vás spojuje s Íránem, protože je pro vás tak strategicky klíčový?
Da, da. Ty znáješ našu historiu, Vojtech! A v Moskvě nám ten region teda nechali, protože ho nikdo nemohl porazit a protože uvěřili, že má ještě tolik a tolik jednotek, ale on neměl. A slíbil, že pak odtáhne do Íránu. Velký hrdina!
A ty jsi politik, generál - kdo jsi vlastně ty? Ptám se Generála. Já jen byznysmen, řekl skromně a příjemně se bavil vlahou jerevanskou nocí bez konce, kdy je možné vše.
U nás máme velký respekt ke každému cizinci, Vojtěch.
Všichni jsme se příjemně najedli a kousek jsme ještě šli pěšky. Generál s Koněm, vypadalo to, měli ještě v plánu někam jít, kdežto Ilja zřejmě nesdílel stejný vektor jejich potřeb.
Postaráš se o něho? Ukázal generál Iljovi na mě. (Víme, že v mafianskych filmech je "postarat se" a "postarat se" + gesto břitvy). Ilja kývnul.
Rozloučil jsem se s Koněm. Ale ne, už mu tak nebudu říkat, byl to Arman. Arman mi srdečně tiskne ruku a říká: vidíš Vojta, nemohl ses dostat na hotel a teď máš díky tomu tři nové přátele - to je Jerevan!!! (Hahaaha). Snad už půjdou ty dveře otevřít!
A když ne - tak díky tomu potkám zase nové přátele.
Vidíš!!! Tak tak.
Vojtech, tiskne mi ruce Generál, ale už mu tak nebudu říkat, jmenuje se Armen. Jeho oči jsou zase dětsky něžné. Vojtech, ty jsi teď náš brať. Přijď znovu do Arménie. Se vším ti pomůžeme. Náš domov je teď tvůj domov. Usaď se tu, najdi si tu ženu, nalezni tu dobrý život. Vojta, jestli máš pochybnosti, tak na to zapomeň. Neváhej ani na chvíli.
Loučíme se s rukou na srdci.
Něco někde hluboko zaklapává. Jako když se něco pootočí v orloji, jako když dopis dostane pečeť. Nevim ještě, co to znamená, ale v tu chvíli začlo něco běžet úplně jinak. Vím, hluboko uvnitř, že je to tak. Ale nemůžu říct, co přesně. Jen, že toho nejde dohlédnout konec.
Zůstávám s Iljou.
Pojď, něco ti ukážu. Než přijede taxík. Promiň mojí angličtinu.
Sedáme si před Kaskády. Semiramidiny visuté zahrady, babylonské ornamenty. Záhony krásných květin. Ticho.
Tady - ukazuje - je místo s nejsilnější energií, pamatuj si to.
Pojď, už je tu taxík.
Ilja mě doprovodí před hotel a zkontroluje, zda je všechno v pořádku. Je.
Opravdu přijedeš znovu?
Ano.
Tady si mě ulož na facebooku. Až tu příště budeš, napiš, něco podnikneme.
Děkuju, moc si toho vážím, dívám se mu dojatě do očí, Ilja odchází a já si lehám do postele.
Nevím co, ale vím, že je teď všechno hrozně v pořádku. Prostě správně a dobře tak, jak má být. Jako když nějaké puzzle zaklapne do celého obrazu a obraz je dokončen.
Jsem šťastný a klidný a usínám.
-
Ráno náš minibus uhání na jih.
Míjíme Ararat. Velký Otec. Vedle Malý Ararat. Mamka. Dívají se hluboko do Arménie a posílají jí svou sílu bez ohledu na nějaký plůtek sklížený tureckými pohraničníky.
Víno, zlaté obilí a pak skalnaté hory přes Persií až do Afghánistánu.
Mé oči hladí tuto zemi a já nemůžu zastavit slzy.
Něco se stalo, něco, co jsem nečekal.
Proběhla svatba mezi mnou a touto zemí.
Jedny dveře se zamkly a jiné se otevřely.
-
Druhý a současně můj poslední den v Jerevanu si jdu koupit zlatý prsten.
Bude mi připomínat vše, co je mi tu drahé.
Jsem v ohromném domě obchodu se vším zlatem v Jerevanu plného malých obchůdků a tisíců obchodníků.
Ahoj Vojta, klepe mi někdo na rameno.
Počkej, kdo jsi? Snažím se vzpomenout...
A pak mi to dojde. To je ten chlápek z autobusu z prvního výletu, co mi slíbil zlatý prsten na svatbu!
Pracuju tady, ukazuje mi svou dílničku.
Rád tě zase vidím.
Vidíš, Lilyo, říkal jsem ti, že každý den tu potkávám někoho, koho už znám.
-
Měl tvář pokrového hráče, ale oči, které se náhle dokáží poddat světu jako oči nevinného a rozmarného dítěte.
Nevím proč, ale jeho hlas, to, co řekne, mi přišlo od začátku důležité.
Začalo to tak, že jsem se rozhodl jít znovu do Procesu - do toho klubu dolů po schodech hned vedle mého hotelu Crazy Hostel, kde se zaručeně vždy něco semele. Ale věděl jsem, že jestli má mít můj příběh nějaké pokračování, tak tak stane jediné díky tomuto magickému místu. Chce to ale odvahu ke skoku, protože ten proces předtím jsem ještě dost trávil (a můj trávicí trakt mi to dával poznat).
Tentokrát tu bylo klidno a prázdno. V rohu seděla na krátko ostříhaná tmavooká dívka, vytáhla skicák a začala mě portrétovat. Přisedl jsem si k ní a začali jsme si povídat. Bylo to moc milý a když jsem ji odvyprávěl příběh uvedený v kapitole Setkání, smála se, až hlavou skoro narážela na desku slovu: "This is so armenian!" "Do you mean, it's typical here?" "Yes." (Vyprávěla, jak jsou tu ženy a dcery pořád nějak patriarchálně pod pantoflem, i když se současně hrozně tváří emancipovaně. A jak tim sama trpí, jak musí poslouchat své rodiče, jak je tu silný tlak tradiční společnosti, jak vás všichni neustále morálně posuzují, že si nemůžete žít podle sebe.) Pak přišla její taktéž umělecká kamarádka. Prodávala trávu, ale nechtěl jsem.
Na baru byl arménský pár, a jelikož toho večera tu chyběl někdejší DJ, chopil jsem se tě tentokrát propojovacího kormidla já a přizval jsem je k nám. Byl to moc fajn večer, navázal jsem nová přátelství, dal jsem si na ulici poslední koňak a chystal se na kutě. Ale kismet mi chtěl ukázat ještě jinou tvář jerevanské noci.
Dobýval jsem se do skleněných dveří hostelu, ale marně. Recepční zřejmě usnul nebo se někam zaběhl. Už jsem se chtěl schoulit na schody, když tu se z druhé strany ulice ozval huronský smích. Přišlo mi to jako smích velkopanského Rusa na dovolené v Sevastopolu. Muže, jemuž smích patřil, budu nazývat Kůň. Vstoupil na scénu s rozhalenou chlupatou hrudi se zanořeným zlatým křížem, rozevlátým postojem, knírkem a dozadu vlající šedivou hřívou avantgardního klavíristy, který po nocích u lahve koňaku přednáší o ruských básnících a bolševické revoluci.
Nemůžu se dostat na hotel, ten chlap je někde v tahu nebo co, vysvětluju mu situaci.
A co asi tak čekáš? Vždyť je to CRAZY HOSTEL!!! Máš to tu napsáno! Hahaaha. Řekl Kůň anglicky s tvrdým ruským přízvukem a smál se, až se za břicho popadal a opíral se už o mě jako starý známý z přímořského letoviska. Nakazilo mě to a musel jsem se smát taky. To bude zase večírek! Jsou 3 ráno a v 6.30 vstávám na výlet směr klášter Tatev, který je daleko na jihu, skoro na hranicích s Persií. Pomyslel jsem si. No co, kdyžtak výlet padne, tahle příběhová linie se neodmítá.
Ze tmy za ním se vynořili jeho dva kumpáni. Byli to všichni navzájem pradávní přátelé.
Nenápadný, milý Ilja - a Generál.
Telefon mé známé, Lilyi, která se tu o mě moc hezky stará, recepčního vyhnal odněkud z pivního brlohu, takže mi přišel konečně otevřít. (Lilya je dobrá kamarádka Jasmíny, s kterou jsme v Praze poslouchali hymny).
No vidiš - teď, když je to vyřešený, tak než půjdeš spát, si s náma ještě dáš drink, že jo? Pojď, představím tě, zval mě Kůň přátelsky.
Tohle je Ilja Mantarlyan - vnuk Arama Chatačurjana. Je tu hrozně známej a oblíbenej a všichni ho tu milujou.
A víš kdo je tohle? Ukázal Kůň na Generála.
Místní mafián, kterýmu patří půlka města? Řekl jsem při pohledu na holohlavého muže v džínách a bílé košili.
No, skoro, ale z druhý strany barikády. (Řekl Kůň něco v tom smyslu).
To už jsem seděl u skleničky desetiletého koňaku, v baru na rohu pět metrů od svého hotelu.
Takže Vojtech, kako Vojtech Jaruzelsky? Da? Pravil generál, pohodlně sedě jako César na svém trůně laskaje kruhovitým pohybem skleničku koňaku.
Kůň stál za mnou a střídavě se o mě opíraje vyprávěl kapitoly z arménské historie. Král Velké Arménie, římský císař ho hostil po 30 dní, víno a orgie na jeho počest, poprava toho a toho krále Parthů, velká sláva, velká čest, velká historie. Vyprávěl nadšeně a nedal se zastavit.
Počkej, mírnil Koně Generál decentním gestem ruky muže, který je zvyklý vládnout, aniž by zvyšoval hlas, ať nám taky Vojtech něco poví.
A Kůň se znovu a znovu rozjížděl a vznášel se jako Pegas na křídlech historie.
Zapomněl jsem říct, že všichni tři byli samozřejmě Arméni a mluvili velmi dobře anglicky, byť se občas přešlo do ruštiny.
Seděli jsme u stolku venku za jerevanské stále tepající, ale vlahé noci a proti nám seděli uvnitř baru další hosté, dívali se mile a vesele z otevřeného okna na nás a my na ně.
To je Arsen, ukázal na muže ve výloze Kůň, náš slavný herec a miláček národa. A herec roztomile nadzvihl klobouček a uklonil se.
A podívej, vedle něho, to je děvuška krasivaja - mával Kůň rukama a elegantní dáma vedle Arsena se usmála.
Slyšíš ten bas v pozadí jejího hlasu? Rozplýval se kůň a v jejím hlase skutečně bylo něco z Marty Kubišové.
Takže jsi psycholog? U vás máš asi hodně práce, ale tady psychology moc nepotřebujeme, víš proč? Zeptal se Armén z Los Angeles sedící po mé pravici. Protože tady spolu lidí mluví. Řekl to opravdu moudře a všichni včetně mě mu přitakávali a smáli se.
Podívej - jako teď, řekl Kůň - chtěl jsi jít na hotel a teď jsi tady s náma. To je Jerevan! Můžem ještě něco udělat pro tvou spokojenost?
Cigarety? Řekl jsem.
Voala - řekl Kůň, vyňal ze záňadří Araratky a hodil je na stůl. Araratky jsou vždycky společný a pro všechny. Ber si.
Počkej, počkej, krotil ho zase Generál. Mě se líbilo, že Vojtech přijel do Arménie kvůli té dávné lásce, to si zaslouží respekt.
Jeho dětské oči se usmívaly. Oblíbil si mě.
Jako kdyby si muž, který může mít všechno a může z toho být znuděný, nacházel v předivu světa sobě milé asociace a s těmi sympatizoval: jako císař, který vás z dobrého rozmaru pozdvihne a daruje vám provincii; stejně tak ale může kdykoli přejít do pravého opaku a předhodit vás lvům, protože ho něco znudilo nebo kuchař nepřipravil ledvinky na pepři, ale na tymiánu.
Tu druhou tvář jsem měl poznat vzápětí.
Když jsem zmínil, že onu první dívku tu nehledám, ale že jsem potkal jinou téhož jména a musel jsem si ji vybrat v rámci nějaké "hry" v autobuse, něco z toho, nevím, ale úplně přesně co, se ho někde dotklo nebo nějak kolidovalo s jeho smyslem pro to, co je správné a co ne, a připadalo mi, že jsem upadl v nemilost. Upíjel jsem sice svůj koňak a kouřil Araratku, ale kolem stolku už obcházeli lvi.
Generál se mi najednou nedíval do očí a všiml jsem si, že jeho ťuknutí koňakem jsou najednou sice vyhrazena pro druhé, ale pro mě ne.
Věda, že v takové situaci je lépe nechat vše na bedrech kismetu, který mě do všech těchto situací uvrhl jaksi sám od sebe, než jsa v jímce výkalů, snažit se o to více usilovně šlapat - zůstal jsem v klidu a přijal jsem i tu možnost se lvy, bude-li mi to tak dáno. Co zde člověk - cizinec - zmůže? V orientě se splétají nitky osudu jinak. Nezbylo mi než důvěřovat v Proces. (V konstelacích nakonec nedělám nic jiného).
Naše trio se pomalu loučilo s miláčkem Arsenem (jeho jméno bylo zase stejné jako těch dvou dívek - Grigoryan, tady se tak prý jmenuje si každý sedmý) a basovou dámou. Říkal jsem si, že tu asi zůstanu s tou druhou partou - ale když se Generál se všemi rozloučil, udělal nepatrné bezdiskuzní gesto, které znamenalo, jdeš dál s námi.
Arsen mi tiskl ruku, ptal se odkud jsem a jak se mi tu líbí a byl ke mě moc milý a opravdu šlo z jeho srdce něco upřímného, bezelstného, dětského - ani stín nějakého hvězdného ega nebo manýrů. U nás žádný typ takového herce nemáme, ale v Rusku by jsem si byl schopen přesně tento typ herce představit. Chápal jsem, proč je to pro všechny miláček. On prostě je. (Pozn. později se dozvím, že tento člověk je skutečně blízký příbuzný - bratranec - "Roxany" z kapitoly Setkání, nejde jen o shodu jmen).
Basová dáma úklonem hlavy pokynula a šlo se guljať.
Ukázali mi dům s pamětní deskou Arama Chatačurjana. (Byl o kousek dál ve stejné ulici). Tady Ilja bydlel, ale už mu to nepatří. Ale prý mu patří 10% podíl v leččems možném ve mestě - jako třeba v téhle hamburgrárně, kam jsme právě doguljali - máš hlad, Vojtech, dáš si s náma? Z pruvodců jsem věděl, že odmítnout pozvání k jídlu se na Kavkaze rovná smrtelné urážce, takže jsem hlad měl.
Na barových židličkách u stánku seděli kluk a holka.
Zatímco jsme chroupali hamburgery (Chutná ti? Chutná, výborný) - a Generál si trochu dobíral holku, že neumí anglicky a tlačil nás do ruský konverzace - Kůň ukázal holce na prsa a povídá: ty znáš tohodle moloďce? (Přes prsa se jí trojrozměrně vinul na tričku nějaký bojovník se samopalem).
Nějaký váš Chegevara? Jo jo, skoro, říká Kůň.
Jo, už vím: není to ten partyzán, co bránil váš jižní region, který vás spojuje s Íránem, protože je pro vás tak strategicky klíčový?
Da, da. Ty znáješ našu historiu, Vojtech! A v Moskvě nám ten region teda nechali, protože ho nikdo nemohl porazit a protože uvěřili, že má ještě tolik a tolik jednotek, ale on neměl. A slíbil, že pak odtáhne do Íránu. Velký hrdina!
A ty jsi politik, generál - kdo jsi vlastně ty? Ptám se Generála. Já jen byznysmen, řekl skromně a příjemně se bavil vlahou jerevanskou nocí bez konce, kdy je možné vše.
U nás máme velký respekt ke každému cizinci, Vojtěch.
Všichni jsme se příjemně najedli a kousek jsme ještě šli pěšky. Generál s Koněm, vypadalo to, měli ještě v plánu někam jít, kdežto Ilja zřejmě nesdílel stejný vektor jejich potřeb.
Postaráš se o něho? Ukázal generál Iljovi na mě. (Víme, že v mafianskych filmech je "postarat se" a "postarat se" + gesto břitvy). Ilja kývnul.
Rozloučil jsem se s Koněm. Ale ne, už mu tak nebudu říkat, byl to Arman. Arman mi srdečně tiskne ruku a říká: vidíš Vojta, nemohl ses dostat na hotel a teď máš díky tomu tři nové přátele - to je Jerevan!!! (Hahaaha). Snad už půjdou ty dveře otevřít!
A když ne - tak díky tomu potkám zase nové přátele.
Vidíš!!! Tak tak.
Vojtech, tiskne mi ruce Generál, ale už mu tak nebudu říkat, jmenuje se Armen. Jeho oči jsou zase dětsky něžné. Vojtech, ty jsi teď náš brať. Přijď znovu do Arménie. Se vším ti pomůžeme. Náš domov je teď tvůj domov. Usaď se tu, najdi si tu ženu, nalezni tu dobrý život. Vojta, jestli máš pochybnosti, tak na to zapomeň. Neváhej ani na chvíli.
Loučíme se s rukou na srdci.
Něco někde hluboko zaklapává. Jako když se něco pootočí v orloji, jako když dopis dostane pečeť. Nevim ještě, co to znamená, ale v tu chvíli začlo něco běžet úplně jinak. Vím, hluboko uvnitř, že je to tak. Ale nemůžu říct, co přesně. Jen, že toho nejde dohlédnout konec.
Zůstávám s Iljou.
Pojď, něco ti ukážu. Než přijede taxík. Promiň mojí angličtinu.
Sedáme si před Kaskády. Semiramidiny visuté zahrady, babylonské ornamenty. Záhony krásných květin. Ticho.
Tady - ukazuje - je místo s nejsilnější energií, pamatuj si to.
Pojď, už je tu taxík.
Ilja mě doprovodí před hotel a zkontroluje, zda je všechno v pořádku. Je.
Opravdu přijedeš znovu?
Ano.
Tady si mě ulož na facebooku. Až tu příště budeš, napiš, něco podnikneme.
Děkuju, moc si toho vážím, dívám se mu dojatě do očí, Ilja odchází a já si lehám do postele.
Nevím co, ale vím, že je teď všechno hrozně v pořádku. Prostě správně a dobře tak, jak má být. Jako když nějaké puzzle zaklapne do celého obrazu a obraz je dokončen.
Jsem šťastný a klidný a usínám.
-
Ráno náš minibus uhání na jih.
Míjíme Ararat. Velký Otec. Vedle Malý Ararat. Mamka. Dívají se hluboko do Arménie a posílají jí svou sílu bez ohledu na nějaký plůtek sklížený tureckými pohraničníky.
Víno, zlaté obilí a pak skalnaté hory přes Persií až do Afghánistánu.
Mé oči hladí tuto zemi a já nemůžu zastavit slzy.
Něco se stalo, něco, co jsem nečekal.
Proběhla svatba mezi mnou a touto zemí.
Jedny dveře se zamkly a jiné se otevřely.
-
Druhý a současně můj poslední den v Jerevanu si jdu koupit zlatý prsten.
Bude mi připomínat vše, co je mi tu drahé.
Jsem v ohromném domě obchodu se vším zlatem v Jerevanu plného malých obchůdků a tisíců obchodníků.
Ahoj Vojta, klepe mi někdo na rameno.
Počkej, kdo jsi? Snažím se vzpomenout...
A pak mi to dojde. To je ten chlápek z autobusu z prvního výletu, co mi slíbil zlatý prsten na svatbu!
Pracuju tady, ukazuje mi svou dílničku.
Rád tě zase vidím.
Vidíš, Lilyo, říkal jsem ti, že každý den tu potkávám někoho, koho už znám.
Komentáře
Okomentovat