Imprese z Arménie

Sedím venku před kavárnou na hlavní třídě, poslouchám Khačaturiana, v jehož jsem byl dnes muzeu (Gayane, Spartacus). Jen se dívám, jako kdybych se rozplynul ve filmu, který běží kolem mně. Myšlenky, které mě mě přilétly. Babylón se nikam nevsáknul. Prošly se po něm statisícové armády, ale elita geometrů, stavitelů, matematiků se usadila zde. Torzo, území odpadlo, ale ona orientální hlava je stále zde, v Jerevanu, ale adaptovala se do evropských struktur. Tam se nesmazatelně zachytila, a proto už přežije, ačkoliv obklopena tisíce let orientálními despociemi. Ruský obr jí dal šanci přežít a sám ji použil ke své propagandě. Khačaturian v tom sehrál velkou roli. Díky němu se ve světě ví, že Arménie existuje. A Rusko může říkat: hle, jak podporujeme umění svých malých spřátelených národů. A zde: přinášíme unikání syntézu evropské, kavkazsko-orientální a ruské kultury. Khačaturian má velkou zásluhu za zviditelnění Arménie a Rusům se taktéž skvěle hodil (win - win). Nejsilnější vjem z ...

Sevane, dnes bych na tebe musil vzít jinou paletu: bledě-modrou, okrově-béžovou a spoustu bílého poprašku. Tvé stánky jsou prázdné a parníčky se někam rozutekly. Jinovatka zdobí stromy podél cest jako přimražený moučkový cukr. Kovboj nahání krávy přes silnici. Potkávám staré známé a mé srdce taje. Je mi tu teplo. Zapékám se tu jako hrozinka do štrůdlu. Jazyk už mi nezní jako hrdelní pokřik Avarů, ale jako sladká ukolébavka. Mizí nostalgie, jsem tu šťastný. Každý kout této země, každá skála, každý potůček mezi horami je mi důvěrný jako vráska na milenčině tváři, vykouzlená smíchem kolem očí.

Ano je to tak. Jsem zase v Jerevanu a popíjím koňak. Jsem tu první den. Jen sem se ponořil do sladkého bytí koňaku a přivřel jsem oči.  Sedím venku před restaurací, jsem zachumlaný do bundy s kožichem a tu kolem mě projde podivná partička - co je to za zbohatlíky nebo mafíky? - ozve se podprahový komentář. Ten mi někoho připomíná - ale nemá ty rozevlátý vlasy - aha - koně! (Jsem v městě s milionem obyvatel  a hned tu potkám své staré známé ?!) A v houfu za ním - nojo, to je generál! Jsem ale tak rozpuštěný v blaženém klidu, že je nechám minout, jenom se začnu smát. Právě jsem se totiž sladil a rytmem, kdy nikdo nic neřídí a ten rytmus jakoby mě zarazil do sedačky a věděl jsem, že teď nemá cenu je oslovovat. Úplně v klidu dopiju koňak a půjdu směrem, kam před dvaceti minutami kráčeli. Uvidíme, zda opravdu kismet chce, abychom se ještě dnes dali do řeči. Ta příhoda jakoby totiž říkala: copak ti nedošlo, že tady jsi v jednom velkém obýváku? Posaď se a nech vše běžet. ...

Co říká o Arménech jejich písmo? Otevřel jsem slovníček s frázemi a abecedou. Pokouším se naučit číslovky, proniknout do písma, do jeho grafické podoby i zvuků. Pár postřehů z mého poznávání se s arménským písmem - jakési pracovní poznámky, které se pak ke konci pokusím syntetizovat a projasnit: Klade mi odpor. To není vláčná zpěvná italština, která lehko zůstává v mysli a dobře se učí jako další románské jazyky (vzduch - voda). Ne, to je soustava štítů na skalách, které nikdy neustoupí. To je element země. Nepohnutost, neovlivnitelnost. Je to perspektiva naruby vůči té naší - a ta nikdy nepřistoupí na naší interpretaci světa. Má tu svou a tu si hájí do roztrhání těla. Z negativní strany je to paličatá, zabedněná zarytost horala. Z pozitivní strany je to nezmanipulovatelnost nějakým globálním, většinovým proudem. Tenhle hlas si nemyslí, že pravdu má většina. Tenhle hlas ví, že pravdu má On. I kdyby zůstal sám samojediný vůči přesile. A bude ji hájit a bude kolem ní tančit a švih...