Před odletem
Před dvěma lety jsem vycestoval na měsíc do Kolumbie. Nyní se chystám 14 dní do Arménie. Zdá se, že mě lákají okrajové výspy křesťanského světa (Španělské kolonie / Kavkaz), kde se křesťanství (Evropa) už proplétá s něčím jiným. Jakoby na hranicích naší kultury bylo lépe vidět, čím ona je, než v jejím samozřejmém středu, protože na hranicích s jinými kulturami se za ni musí tvrdě bojovat. Současně však nemožno nenasát vlivy sousedních kultur: na těchto místech vzniká zvláštní kvas. (To se promítá do jejich úžasné hudby).
Proč Arménie?
Ve 23ti letech jsem se zamiloval do Arménky žijící v Praze. Ta láska tehdy nedopadla, ale podnítila můj zájem o tuto exotickou zemi, o její hudbu, lid a krajinu. Já jsem si prostě zamiloval i tu zemi, aniž bych tam kdy byl.
Mám pocit, že ji znám.
Když se dívám na velké fotografie té krajiny, něco mi říká: tady jsi doma.
Jedna kamarádka Šamanka o mě před pár lety měla sen, líčila mi nějaké obrazy vesnického stavení s kuchyní s kachličkovými kamny někde v Arménii nebo Gruzii. Bavili jsme se o detailech těch ornamentů na kachličkách a jejich barvách. Já jí říkám: jo, já ty stejné obrazy znám! Taky je vídávám (ve snech). Ty taky? To jsme viděli stejné místo ve všech detailech. Připadá mi, že jsem tam byl šťastný. Tak nějak hodně zemsky, mužsky a s velkou rodinou. Vím, že tam byly zahrady a ovocné stromy a selská zvířata a takový hezký pocit jednoduchosti a vřelé pospolitosti.
Před půl rokem jsem zažil hezké setkání s jednou paní původem z Arménie, která už dlouho žije na Slovensku. Přijela na mé konstelace do Prahy (na archetyp Lilith) a dlouho do noci jsme si o Arménii povídali a poslouchali arménské hymny, které mi pouštěla.
Já jí říkám: počkej, tuhle melodii já znám! Před deseti lety jsem k ní skládal na počítači doprovod, harmonický podkres. Moc se mi líbila a chtěl jsem si s ní pohrát a obohatit ji. To je milé slyšet ji znovu!
A pak jsem zavřel oči a nechal se unášet hudbou. Po celodenních konstelacích je mozek správně vymletý, člověk padá únavou a je rád, když pronese holou větu.
Ale hlubší části mého mozku únava nevadila a začal jsem pod taktovkou hudby vnímat krásné obrazy a jakési vyprávění. Mě se začal rozbalovat význam těch hymnů a celé arménské kultury a genofondu.
Aha, to je hustý!!! Povídám (asi po půl hodině) a měl jsem husí kůži po celém těle. Pokusím se popsat, co jsem viděl. Viděl jsem to ve velkých abstraktních vzorcích, asi jako když pozorujete proplétající se šroubovice DNA. Ty hymny mluvily k mému nevědomí a já jim vizuálně rozuměl.
Viděl jsem, že Arméni představují první vývojovou linii na DNA lidstva, jakýsi původní prototyp genomu, na úrovni fyzické, ale i kulturní (ornamenty, vzory, archetypy). Je to jakoby prvotní zahrádka připomínající Eden. Neznamená to, že jsou lepší nebo horší, ale že jejich národ má sloužit k tomu, že pokud by došlo ke kataklyzmatu, může kdykoli božská síla znovu sáhnout do arménského jezírka (bio-cultural pound) a znovu spustit proces evoluce člověka. (K tomu odkazuje i pro Armény klíčová hora Ararat nacházející se nyní na území Turecka, ale viditelná na dohled z Jerevanu. Ararat se objevuje v biblickém příběhu o potopě světa). Z tohoto důvodu Arméni instinktivně a ve zvýšené míře dbají o to, aby se kulturně ani geneticky nemísili s jinými národy. (Ostatní potůčky spěchají dále, ale jejich "božské jezírko" se konzervuje jako "záložní zdroj', kdyby se experiment "člověk" znovu nepovedl. Z této kavkazské višně je možné vždy vzít roub, kdyby snad hladina moří musela vše zaplavit.)
Dále jsem viděl, že arménské hymny uchovají prvotní a nejryzejší formu křesťanství, ale i něčeho ze Starého zákona: cosi syrového, prostého, co je nejblíže jádru a má tedy největší sílu, ale ještě to není vyumělkované a nemá to žádné "kudrlinky". Zatímco u jiných kultur tento křesťanský odkaz "evolvoval" (formy se obohacovaly), u Arménů zůstal jaksi zakonzervován.
Samozřejmě, že neumím arménsky, ale toho večera ve mě hudba evokovala takovéto vysvětlující obrazy s jakousi samozřejmou transparencí, asi jako kdybych se díval na holografický dokument.
Ještě jsem viděl jakousi prvotní verzi mýtu o Stvoření světa. Namísto Otce, Ducha a Syna nebo Stvořitele a Adama jsem spíše vnímal, že ke dvojici Otec - Matka (Duch) patří do triády ještě jako třetí složka Lilith, která však není ani mužská ani ženská(!), ale představuje spíše výhonek organického života (nekonečné prokreace), asi jako božské poupě. Pohlavní dělení vzniká až posléze polarizací Lilith samotné. Lilith se v projeveném světě rozpadne na plus a mínus a to k sobě hledá cestu, takže kosmická kreace neúnavně pokračuje celou přírodou skrze sexuální magnetismus. (Ostatní verze mýtu, ať už s Adamem a Evou nebo i s Adamem a Lilith mi vůči této verzi, přišly jakoby "nabalené", asi jako když hrajete hru na tichou poštu a na desátý "pošept" už vám vychází vtipně zmutovaná verze originálu.) Tímto třetím v triádě by pak byl svým způsobem i Ježíš/Lilith jako vtělená pravda (božské synovství/dcerovství vůči božskému otcovství/mateřství). Že mýty mohou variovat a hravě a zábavně mutovat jako naše fyzické formy je z hlediska tvůrčího principu nejspíš docela psina, asi jako když bují květiny v zahradě.
A poslední věc zmíním, co mi hymny ještě doručily: Arméni sami se cítí jako "Lilith", nějak se s tímto archetypem kolektivně ztotožňují a dokonce tuto roli v celoplanetárním významu nějak nesou. (Není to jen jejich churavá domněnka, jíž je třeba vymýtit). Připomínám, že k archetypu Lilith patří téma "obětovaného beránka" (guilty goat) - ono nesení stínu viny za "spořádaného občana", který si na něj svou vinu projikuje. A také téma jakési esenciální nezničitelnosti: mučte mě, bijte mě, znásilňujte mě - ale ve skutečnosti tím silnější já budu a ještě vám plivnu do tváře! Mě na kolena nedostanete. (Cítíte tu nepokořitelnou hrdost?)
Jasmína, s kterou jsme hymny poslouchali a která říkala, že ona zase naopak Slovensko cítí od začátku a už dopředu jako svůj "domov", s mou myšlenkou ztotožnění Arménie a Lilith souhlasila. (V Arménii je prý dokonce Lilith i běžné ženské jméno).
A ještě jednu věc chci zmínit, než odletím a než zjistím, že "vše je jinak" - Arméni prý sami sobě říkají Haya - a své zemi Hayastan. Moc se mi ta slova líbí - říkám si je pro sebe a moje srdce se dojímá. Hladí dálku jakoby byla blízkostí. Copak srdce zná vzdálenost? Už se tam prochází.
Proč Arménie?
Ve 23ti letech jsem se zamiloval do Arménky žijící v Praze. Ta láska tehdy nedopadla, ale podnítila můj zájem o tuto exotickou zemi, o její hudbu, lid a krajinu. Já jsem si prostě zamiloval i tu zemi, aniž bych tam kdy byl.
Mám pocit, že ji znám.
Když se dívám na velké fotografie té krajiny, něco mi říká: tady jsi doma.
Jedna kamarádka Šamanka o mě před pár lety měla sen, líčila mi nějaké obrazy vesnického stavení s kuchyní s kachličkovými kamny někde v Arménii nebo Gruzii. Bavili jsme se o detailech těch ornamentů na kachličkách a jejich barvách. Já jí říkám: jo, já ty stejné obrazy znám! Taky je vídávám (ve snech). Ty taky? To jsme viděli stejné místo ve všech detailech. Připadá mi, že jsem tam byl šťastný. Tak nějak hodně zemsky, mužsky a s velkou rodinou. Vím, že tam byly zahrady a ovocné stromy a selská zvířata a takový hezký pocit jednoduchosti a vřelé pospolitosti.
Před půl rokem jsem zažil hezké setkání s jednou paní původem z Arménie, která už dlouho žije na Slovensku. Přijela na mé konstelace do Prahy (na archetyp Lilith) a dlouho do noci jsme si o Arménii povídali a poslouchali arménské hymny, které mi pouštěla.
Já jí říkám: počkej, tuhle melodii já znám! Před deseti lety jsem k ní skládal na počítači doprovod, harmonický podkres. Moc se mi líbila a chtěl jsem si s ní pohrát a obohatit ji. To je milé slyšet ji znovu!
A pak jsem zavřel oči a nechal se unášet hudbou. Po celodenních konstelacích je mozek správně vymletý, člověk padá únavou a je rád, když pronese holou větu.
Ale hlubší části mého mozku únava nevadila a začal jsem pod taktovkou hudby vnímat krásné obrazy a jakési vyprávění. Mě se začal rozbalovat význam těch hymnů a celé arménské kultury a genofondu.
Aha, to je hustý!!! Povídám (asi po půl hodině) a měl jsem husí kůži po celém těle. Pokusím se popsat, co jsem viděl. Viděl jsem to ve velkých abstraktních vzorcích, asi jako když pozorujete proplétající se šroubovice DNA. Ty hymny mluvily k mému nevědomí a já jim vizuálně rozuměl.
Viděl jsem, že Arméni představují první vývojovou linii na DNA lidstva, jakýsi původní prototyp genomu, na úrovni fyzické, ale i kulturní (ornamenty, vzory, archetypy). Je to jakoby prvotní zahrádka připomínající Eden. Neznamená to, že jsou lepší nebo horší, ale že jejich národ má sloužit k tomu, že pokud by došlo ke kataklyzmatu, může kdykoli božská síla znovu sáhnout do arménského jezírka (bio-cultural pound) a znovu spustit proces evoluce člověka. (K tomu odkazuje i pro Armény klíčová hora Ararat nacházející se nyní na území Turecka, ale viditelná na dohled z Jerevanu. Ararat se objevuje v biblickém příběhu o potopě světa). Z tohoto důvodu Arméni instinktivně a ve zvýšené míře dbají o to, aby se kulturně ani geneticky nemísili s jinými národy. (Ostatní potůčky spěchají dále, ale jejich "božské jezírko" se konzervuje jako "záložní zdroj', kdyby se experiment "člověk" znovu nepovedl. Z této kavkazské višně je možné vždy vzít roub, kdyby snad hladina moří musela vše zaplavit.)
Dále jsem viděl, že arménské hymny uchovají prvotní a nejryzejší formu křesťanství, ale i něčeho ze Starého zákona: cosi syrového, prostého, co je nejblíže jádru a má tedy největší sílu, ale ještě to není vyumělkované a nemá to žádné "kudrlinky". Zatímco u jiných kultur tento křesťanský odkaz "evolvoval" (formy se obohacovaly), u Arménů zůstal jaksi zakonzervován.
Samozřejmě, že neumím arménsky, ale toho večera ve mě hudba evokovala takovéto vysvětlující obrazy s jakousi samozřejmou transparencí, asi jako kdybych se díval na holografický dokument.
Ještě jsem viděl jakousi prvotní verzi mýtu o Stvoření světa. Namísto Otce, Ducha a Syna nebo Stvořitele a Adama jsem spíše vnímal, že ke dvojici Otec - Matka (Duch) patří do triády ještě jako třetí složka Lilith, která však není ani mužská ani ženská(!), ale představuje spíše výhonek organického života (nekonečné prokreace), asi jako božské poupě. Pohlavní dělení vzniká až posléze polarizací Lilith samotné. Lilith se v projeveném světě rozpadne na plus a mínus a to k sobě hledá cestu, takže kosmická kreace neúnavně pokračuje celou přírodou skrze sexuální magnetismus. (Ostatní verze mýtu, ať už s Adamem a Evou nebo i s Adamem a Lilith mi vůči této verzi, přišly jakoby "nabalené", asi jako když hrajete hru na tichou poštu a na desátý "pošept" už vám vychází vtipně zmutovaná verze originálu.) Tímto třetím v triádě by pak byl svým způsobem i Ježíš/Lilith jako vtělená pravda (božské synovství/dcerovství vůči božskému otcovství/mateřství). Že mýty mohou variovat a hravě a zábavně mutovat jako naše fyzické formy je z hlediska tvůrčího principu nejspíš docela psina, asi jako když bují květiny v zahradě.
A poslední věc zmíním, co mi hymny ještě doručily: Arméni sami se cítí jako "Lilith", nějak se s tímto archetypem kolektivně ztotožňují a dokonce tuto roli v celoplanetárním významu nějak nesou. (Není to jen jejich churavá domněnka, jíž je třeba vymýtit). Připomínám, že k archetypu Lilith patří téma "obětovaného beránka" (guilty goat) - ono nesení stínu viny za "spořádaného občana", který si na něj svou vinu projikuje. A také téma jakési esenciální nezničitelnosti: mučte mě, bijte mě, znásilňujte mě - ale ve skutečnosti tím silnější já budu a ještě vám plivnu do tváře! Mě na kolena nedostanete. (Cítíte tu nepokořitelnou hrdost?)
Jasmína, s kterou jsme hymny poslouchali a která říkala, že ona zase naopak Slovensko cítí od začátku a už dopředu jako svůj "domov", s mou myšlenkou ztotožnění Arménie a Lilith souhlasila. (V Arménii je prý dokonce Lilith i běžné ženské jméno).
A ještě jednu věc chci zmínit, než odletím a než zjistím, že "vše je jinak" - Arméni prý sami sobě říkají Haya - a své zemi Hayastan. Moc se mi ta slova líbí - říkám si je pro sebe a moje srdce se dojímá. Hladí dálku jakoby byla blízkostí. Copak srdce zná vzdálenost? Už se tam prochází.
Komentáře
Okomentovat