O arménské zemi a lidech

Motto, zaslechnuté v baru, kde hráli tradiční lidovou arménskou hudbu: "To dobré nové je jen to staré, na které jsme si znovu vzpomněli."

Arménský koňak: hřejivý, měděný, laskavý, rozpouštějící všechny mráčky. Poslat ho do Skandinávie a při explozi na jazyku roztajou rampouchy v celé ulici. Díky arménskému koňaku Churchill přežil Londýnskou mlhu za války. (Každý den prý dál jednu láhev). Některé koňaky jsou jako jemné a sladké zkaramelizované zlato. Jiné, ty starší, jako silné a hořké kořeny proplétající se pod Kavkazem.

Jídlo a ceny

Jídlo je všude výborné, hlavně jogurty, med, ovoce, zelenina. (Polovina obyvatel pracuje v zemědělství, vše je rovnou ze zahrádek). Šašliky božské, darmo mluvit. Ceny pro nás nižší, neluxusní zboží asi za polovinu. Voda ve fontánkách na ulicích Jerevanu: 0kč (dobrá a všichni místní se zde svlažují). Nanuk u vyhlášené památky: 5kč. Ostružiny, kukuřice nebo jiné ňamky u silnice: 15kč. Minerálka, limonáda, kola, kafe v automatu: 5-10kč. Cigarety 20-30kč. Luxusní kafe, salát nebo šašlik (obyčejné jídlo): 50kč. Pivo na luxusní třídě: 70kč. Cesta po Jerevanu taxíkem v centru: 50kč. Sklenička lepšího 12letého arménského koňaku na hlavní třídě: 250kč. SIM karta operátora na 10GB dat 250kč. Celodenní výlet po památkách v maršrutce s průvodcem, překladatelem a interní seznamkou: 250kč. Celodenní ježdění po památkách s taxíkem po rozloze středočeského kraje: 1200kč. Průměrný plat: cca 10.000kč. Tempo číšníků a úředníků: asi 3x pomalejší. (Člověk si ale zvykne, je to "na pohodu", rychlost pořád trojnásobná než v Jižní Americe. Naši efektivitu a rychlost zase asi vykupujeme v obdobné míře naším neuroticismem). Ceny bytů v centru Jerevanu jsou více jak 10x nižší než v Praze.

Astrologická signatura Arménie: beran + býk. Silná bojovná vůle + plodnost, šťavnatost, hojnost. Plus lvího a asi i štířího (ono vraždění oko za oko a na kost). Ve znaku má Arménie dva orly.

Arménská řeč

se ničemu známému nepodobá. Přesto bych drze řekl: čistě zvukově mi z 10% připomíná turečtinu a z 20% hindštinu nebo sanskrt. Zbytek je ale úplně jiný, takže i tohle přirovnání dost kulhá. Zatím jsem chytil ari = pojď a ajo = ano (víc znát nepotřebuji). Děkuju je slovo na několik řádků, ale lze prý užít francouzské merci.

Chačkary jsou umělecká díla tesaná do kamene nebo dřeva zobrazující kříž s rozvlněným krajkovím na způsob posvátné geometrie nebo indické mandaly. Každý je unikátní, jakoby kvetoucí kříž, ale vždy kvetoucí jinak, jako neopakovatelné dílo přírody. Kámen nebo dřevo působí jako zřasená krajka, jako jemné záclonky, provázky, jako filigrán, jako jemný porcelán. Někdy jsou tímto krajkovím připomínající hebrejský kabalistický strom života pokryty i dveře. Viděl jsem jedny takové dveře a měl jsem 5 minut husí kůži po celém těle. Ty nebeské krajky zobrazují vnitřní architekturu živé neviditelné reality. Jsou psychedelické, mystické a skromné a trpělivě zbožné. (Musí být dělaná po léta. I nyní trvá výroba jednoho chačkaru 7 let. Na druhou stranu, co dělat v arménských horách za dlouhých zim?) Celá východořímská říše má intenzivnější mystickou sílu působící z mnoha uměleckých děl. Západní část je v tomto smyslu vyčpělejší (jako laciný ležák proti arménskému koňaku); své výhonky energetického soustředění vrazila jinam: směrem k lineárně-neosobnímu aspektu mysli, což jí díky vědě už v novověku vyneslo světovou dominanci (tím se však západ i vyzářil ven a vnitřně vyhasl). Klenoty východořímské říše však stále čekají na objevení a energeticky nejsou vyhaslé.

Společnost je tu mírně tradičnější a patriarchálnější (obdobně jako v Turecku, ale ne tolik). Slovo dědy, muže, patriarchy s dřevěnou holí, ještě má svůj účinek. Od muže se očekává sebevědomí, dominance, neotřesitelnost, bazální životní síla a vůle řídit. Takové chování budí respekt a přizpůsobení druhých. Není na tom nic složitého, je to právě velmi simple.

Rodiny chodí všude spolu. O půlnoci sedí rodinka u piva, vyhrává hudba a děti běhají kolem. Patriarcha (už ne tak přísně, ale přeci) střeží své dcerušky. Dcery v kamarádské symbióze s matkami. (Potkal jsem vícero žen, které bydlí s maminkou bez otce). Muži - kamarádi - se s citovou upřímností líbají na obě tváře (až to mlaská, někdy až 3x), také se více objímají a poplácávají. Partičky mužů si říkají "brácho" a společně se smějí a kujou pikle. Mnoho arménských mužů si prý na úvěr kupují pořádné vytuněné káry, aby se vědělo, a tůrují Jerevanem nebo prašnými silnicemi mezi vesnicemi, kam asfalt ještě nedorazil.

Čím jsem tu déle, tim se mi Arméni zdají přátelštější. (Úředníci, vojáci, hajzlbáby jsou více pánovití a nadřazení, asi jako pozůstatek ruského impéria, ale totéž je ještě více cítit u Turků. To je ale u nás také, byť méně.) Kdo blíže k caru či patriarchovi, ten větší a ty se se pokloň. (To se tluče s pronikajícím evropským liberalismem).

Víc toho máme společného než odlišného, hlavně tím, že patříme mezi postsovětské satelity. Arméni nyní žijí své 90tky - je tu doba po zdolání krizí a je tu cítit naděje a optimismus. Země se otvírá, nastává mírný ekonomický růst. Konflikt v Náhorním Karabachu však není uzavřený a země pořád trochu krvácí, ještě si nevydechla.

Arméni se nám také podobají tím, že se nijak zvlášť po americku nepřetvařují, nejsou manýrovaní, kašírovaně slušní, jako na západě. Jsou spíše zevlovitě odměření (ve službách). Jakmile vás poznají jen trochu víc, jakmile jste v osobním vztahu, začnou být velmi přátelští, srdeční a pohostinní.  Čechy pro ně mají spíše pozitivní kontext. Praha je v povědomí jako krásná, romantická destinace. Oni mají opravdu rádi svou zemi a jsou na ní hrdí a když se o ní někdo zajímá, těší je to. Oni svou historii také teprve objevují, začínají se o ní zajímat. Hosta ze  západu si váží a chtějí, aby se u nich cítil hezky. Také touží po určitém uznání, přijetí jejich o život bojující kultury do světa. Pro ně to ještě není samozřejmé, že "jsou". Stačilo málo - a nebyli. Jejich bytí závisí na stanovisku velmocí. A pro někoho pořád "nejsou". Přitom patří do stejného evropského okruhu jako my, ale mírně orientálně pocukrovaného. Jen se nacházejí geograficky vystrčeni az skoro do Indie. Přimknutí k Rusku je pro ně nutnost. Vlézt si pod bolševický deštník znamenalo pro ně jednoduše - přežít, když jim Ataturk ukousnul půlku země (a Lenin mu jí hodil jako kost, protože zuřila válka na všech hranicích). Na té malé nudličce, která jim z původní severní Asýrie, tedy asyrsky se jim říkalo Urartu, pro sebe si říkali lid Bianili [vanili], zůstaly asi 3 miliony lidí, z toho milion žije v hlavním městě. Polovina obyvatel živoří na venkově, na drsné a vyschlé náhorní plošině, kde v zimě spadá teplota až na -40st. Na venkově není práce, jen zemědělství a zbožné kláštery. Pár dolů na měď (a další nerosty). Kdo může, prchá do města. V zahraničí, v diaspoře žije dalších 12 milionů.

Arménie byla vždy rozdrobena na stovky klanů, rodů, které hájily své vlastní zájmy. Ty se vyskytovaly a vyskytují od Indii přes Byzanc, Osmany, Rusko, Polsko až po USA. Jejich nejednotnost, klanovost, bohaté, rozkřičené rody (připomíná to Východní Slovensko a Sicílii) - to prý nese částečnou vinu na tom, proč byli tak často porobení. Možná (je to jen hypotéza) je genocida více semkla. Utvořila pečeť jejich národní identity.

Arméni jakoby po tisíciletí svírali merkurickou (obchodní i intelektuální tepnu) mezi východem a západem. Svým stylem obchodní expanze připomínají Židy, Benátčany a Portugalce. V osmanském impériu obsadili niku výběrčích daní. Tím se jednak dobře nacucali (výběr od poddaných zdvojnásobili a osmanské vrchnosti dali, co ona chtěla), a druhak tím slízli vlnu zášti od porobených namísto Osmanů. (Jejich menšina se usadila i ve Vídni, propašovávali k nám lahůdky z orientu). Díky své pozici spravovali hedvábnou stezku a tvořili diplomatický most mezi východem a západem.

Jejich architektura a umění vůbec odráží starověké kořeny a ornamenty a odvážně a vkusně se mísí s modernitou. Mají svůj originální styl. Národními symboly jsou vinná réva a granátové jablko. Tyto symboly též prorůstají do moderního umění. Nynější křesťanské chrámy stojí na původních pohanských. Staré zvyky do křesťanských prosakují. (V klášteře Haghpat kněz rozdává při mši vinnou révu. V jejich křesťanství se stále obětují zvířata).  Některé kláštery stojí zřejmě na pozoruhodných energetických centrech a v jedné své vizi jsem vnímal, že z některých jde "switchovat" dění na celé planetě (jako když se nastavují věci v BIOSu počítače). Navenek se kláštery podobají, ale vnitřně jsou unikátní, některé jen atrakce pro turisty, jiné s významem nacionálně-historickym, jiné energetické (to vše se prolíná).

Zajímavosti z historie

- R. 405 AD mnich Mashtots (asi hlavní postava k zapamatování) vytváří arménskou abecedu (tehdy 36, dnes 39 písmen); hlásky prý mají své vlastní a dle učitelky arménštiny je tento jazyk pokud jde o gramatiku i pro místní obtížnější než angličtina nebo ruština
- 1918-20 trvala první republika Arménie, čas idyly, velké území. Pak ji schramstnul Sovětský svaz.
- 8-10. st. čas slávy a vzmachu, budování klášterů
- 11-14. st. malinká říše na území Kilikie (roh mezi Tureckem a Libanonem; podobá se to situaci, asi jako kdyby se čeští Přemyslovci přesunuli s poddanými někam do Dubrovníku a okolí)
900-700 BC: říše Urartu, Jerevan jako babylonská hraniční výspa velkých králů, asi jako kdyby zde Přemyslovci drželi vartu na Olomoucku z Prahy, přičemž našel Praha by byla jezerem Van na území Turecka
- Největší území měla Arménie 80 BC, na pár desetiletí sahala od jezera Van až ke Středozemnímu moři, k Černému moři a až ke Kaspiku. Je to vlastně Kavkaz, východní část Turecka a sever Iráku. Kromě tohodle highlightu byla ale Arménie většinu času rozervaná na kusy jako malá panenka mezi Osmany, Persií a Ruskem. Asi tak na náhorní strategické plošině jako pevnost, křižovatka obchodních cest, předmostí, které chce na šachovnici každé impérium držet pro sebe. Asi jako střed šachovnice, ovládaný jezdci. Čechy ve střední Evropě mají paralelní osud, byť daleko méně krvavý. Arméni se vždy rvali do krve. Všechny své prohry nazývají morálními výhrami. K rvácí na všech strany, jako Kristus, ale ve své hrudi zůstávají nepokořeni. Žijí svou monumentalitu a patos jakoby byli velkým národem. Tvurčí ohromná Anima jejich národa inspiruje tisíce umělců, kteří za ní buší perlíkem své chačkary a další skvosty a jejich žíla stále divoce tepe. Této Animě já hluboce rozumím, protože se překrývá s mojí a proto je tak hluboce miluji.

Kdyby si Arménie nyní nárokovala zpět území Západní Arménie (Turecko), získala by území s 10ti miliony Kurdy. 3 miliony Arménů by se tak utopilo v Kurdistánu. Na tomto území Turci pokračují v "kulturní genocidě" - ničení arménských památek (chačkary). Arméni nechtějí toto území zpět, ale chtějí zastavit kulturní genocidu.

Skupina Turků (něco jako naši mladočeši za první republiky), zorganizovala arménskou genocidu. Jeden Armén pak podnikl na jednoho z těch mužů atentát - úspěšně. Byl souzen v Německu za vraždu, ale soud ho (první takový precedenc v historii) osvobodil. (Takových atentátníků / hrdinů bylo více). Představíte-li si říši neustále posouvající se na náhorní plošině s hranicemi pokaždé jinde, bude se vám dobře chápat, že arménský bojovník je něco mezi partyzánem, Apačem a špionem ukrývajícím se v zahraničí a čekajícím na svou příležitost. Jedná Arménka říkala, že čím víc Armén zabije Turků, tím větší hrdina a tím větší má pak pomník. Jerevan je skutečně plný monumentálních soch hrdinů na koních. Nad městem se pak tyčí obří socha Matky Arménie, svírající mačetu jako sekeromlat, obklopená hejnem tanků a migů, aby nepřátelé věděli, s čím mají tu čest. Kolem ní je pak ruské kolo a další kolotoče na způsob našeho Juldi-fuldi.

Jerevan

Taxikáři jsou většinou féroví chlapíci, co rádi rusky pokrafou. Jerevan je ve dne i v noci zcela bezpečný. Do 11ti zde pobíhají děti a rodiny se procházejí podél restaurací a fontán a celé město září světly a středomořsky žije a klokotá. Za celou dobu jsem zatím (skoro) v Jerevanu neviděl žádného bezdomovce ani žebráka. Jerevanské budovy mají různě barevné zdivo (okrová, hnědá, šedá), protože jsou zbudovány z tufy (vulkanického kamene). Nemají klasickou omítku. Jerevan je dvanácté hlavní město v historii Arménie. Slovo Jerevan vzniklo z původního názvu Erebuni (z času Urartu). Ale někdo zase říkal, že to znamená "9 hor".

Lidé mi přijdou poctiví, stavovsky hrdí, podobně jako v Turecku, i když jsou chudí. Chtěl jsem několikrát při nákupu nechat drobné (když je to pro mě tak levné a chci jim přispět), ale kdepak: prodavač ve městě dorovná každý halíř, ošlehaná vesnická dívka u silnice přidá s úsměvem ještě meruňku, aby mi nic nedlužila.

Náhorní Karabach. Prý přírodně nejnádhernější kout Arménie! Konflikt se táhne od doby, kdy se Arménie prifařila k Rusku. Ataturk požadoval, aby Karabach, původně sídlo arménských králů, byl přičleněn k Ázerbájdžánu (aby se nenáviděná Arménie rozdrobila). Když se začal rozpadat Sovětský svaz, začali se obyvatelé Karabachu vyzbrojovat. Každý vzal kopí a napíchl souseda opačné národnosti. Včetně těhotných žen. Začal masakr. Většina obyvatel Karabachu jsou Arméni. Arménie tam vyslala svou armádu. Po čase obsadila uzlové body a prakticky "vyhrála", ale Ázerbájdžán to neuznává (něco pak dobyl zpět), takže zůstala patová situace. V Jerevanské destilerii koňaku zůstává jeden starý ročník, který bude otevřen, až bude podepsáno příměří.

Vztah k Rusku

se různí od člověka, ale spíše pozitivní. V rámci situace, kdy hrozilo, že Turecko Arménii vymaže z mapy v totální anihilaci, se jevila myšlenka vlézt si dobrovolně do brlohu ruského medvěda jako utěšná. A vskutku, pod láskyplnou medvědí náručí se počet obyvatel stabilizoval, ba mírně rostl a částečná internace intelektuální elity do gulagů by se v rámci měřítek regionu dala stále ještě považovat za projev otcovského zájmu o své oblíbené dítko. Rusové zde vybudovali vědu a průmysl a dodnes nebohou Arménii chrání. Jsou jejím hlavním spojencem. V Arménii žije několik procent Rusů a Rus je zde nejčastější turista; cítí se tu jako doma, ostatně asi jako u nás ve Varech. Na Rusy se zde nadávat nesluší, ale mnozí si myslí své. Skoro všichni obyvatelé mluví rusky. Anglicky jen mládež. Potkal jsem veterána z války v Afghánistánu, měl chromou ruku a je zde považován za hrdinu a správného molodce. (Jako součást SSSR musely některé arménské ročníky narukovat). V Jerevanu je sousoší dvou objímajících se smutných dívek: představuje sepětí ruského a arménského lidu.

Důležitá je ještě arménská vazba na Francii. Francouzi například pomáhali na lodích přeplavit prchající obyvatelstvo Kilikie před mamluckou hrozbou. V Paříži (ale i v Benátkách, Amsterodamu, Moskvě, v Indii a jinde se nacházely v novověku tiskárny, kde se tiskly arménské knihy.) Arménie byla mimořádně aktivní pokud jde o přepisování a překlady textů všech kultur a jejich archivaci. (O texty v jejich (krásných) klikihácích se nikdo nestaral, takže tisíce let je tajně ve svých klášterech schraňovali! Diaspora na celém světě tiskla jako o závod). Jejich starobylé knihy jsou umělecky impresivní a paralelně k Arabům a Córdobskému kalifátu uchovávali antickou učenost (muzeum jejich textů v Jerevanu se jmenuje Mataradam). Arménská architektura a kultura nasávala hodně od Řeků a Římanů. Chrám Garni je například zbudován v tomto stylu a jde o naprostý antický skvost.

O arménské církvi

Tvrdí, se že Arméni jsou monofyzité (víra, že Ježíš měl jen jednu podstatu, božskou). Je pravda, že za to byli vyloučení z nějakého koncilu. Ale není pravda, že jsou monofyzité. Naopak odmítají oba extrémy, že by Ježíš byl jen člověk nebo jen Bůh. Věří, že je harmonickým sloučením obého. (To je dogma jejich víry).

Kněží zde při rituálech působí sebevědomě a impresivně, zastávají prestižní niku. (Asi jako stokrát naklonovaný Halík za každou dírou ve skále). Svatební rituály a křty působí s nevykořeněnou silou. Kněží jsou většinou charismatičtí, vousatí, větší, objemnější, vážní, neotřesitelní, vytvářející tlak morální autority a vyzařující neoddiskutovatelnost: "tak jesť, tak nakazáno." Opravdu vypadají jako Halík, takové štírovské typy (Jupiter ve Štíru).

Splnili se mé předpoklady před odletem?

- Lilith se opravdu jmenuje každá třetí (kecám, ale je jich tu dost)
- v muzeích se uvádí, že skutečně jejich původní domovina (jezero Van na východě Turecka) je považováno za původní biblický Eden (hojnost stád a plodin)
- jak jsem Armény považoval za potomky "Babyloňanů", tak to se také potvrdilo: na 70% se jejich genom shoduje s Asýrií (tentýž genom je u Gruzínců jen 30%)
- ano, jsem tu jako doma!

Jsem vděčný za každý den tady. Pořád si říkám: děkuju, děkuju, že tu smím být. Pořád mě tu něco dojímá, ta země se mi otvírá a dává se mi poznat, zvykám si tu, sžívám se tu se vším. Co mi připadalo nejdřív exotické, se mi začíná zdát přirozené - jakože jak jinak? A nebude se mi chtít domů. Kam vlastně domů? Vždyť domov je tam, kde... Bude to asi smutný loučení. Ale když si řeknu: vždyť můžeš zase kdykoli přijet, tak se ve mně rozlije radost. Pro mé srdce je to tu jako v lázních.

Tentokrát to bylo takové naučné, příště zase něco ze života. Třeba jak mě ty partyzáni "oženili".